Nicméně v dětství, v pubertě a ani v dospělosti se člověk obvykle moc myšlenkami na dobu důchodu nezaobírá, má mnoho jiných zájmů a je to období tak daleké, že na ně nedohlédne. Pravda, je pokoušen radami o spoření včas, ale to padá na úrodnou půdu jen u malého procenta pesimistů, kteří vnímají relativitu času jako osobně ohrožující.
Jenže čas plyne. Neúprosně a spravedlivě. Než se plně výkonný jedinec naděje, nebezpečně se nachyluje hranice, kdy by měl odejít. Někdo se na ten okamžik opravdu těší, představuje si, že se vším sekne, hlavně že ráno nebude muset vstávat a vyrážet do práce, že se nebude muset rozčilovat se spolupracovníky, poslouchat hloupé a neschopné šéfy. To bude paráda. A opravdu se na to těší. Vytěsňuje ty drobné pochybnosti a doslova jako by stříhal metr.
A pak nastane den D. Změnil se společenský statut. Je z něj penzista. Vcelku zakrátko si důchodce uvěřuje, že nový život má svá úskalí. A najednou se plíživě objevuje nejprve nenápadná, posléze pak trvalá úzkost. Strach z rychlejšího plynutí času, možná, ač si to nepřipouští, i obava z blížící se smrti. Vytrácejí se někdejší síly a novodůchodce si začíná uvědomovat, že na něj okolí možná pohlíží s jakýmsi blazeovaným nadhledem. Své okolí již totiž nemůže nijak ohrozit, nebuduje si kariéru, a proto se ho také stále méně ptají na jeho názor a rady. A tady nastává problém. Pocit zbytečnosti, nadbytečnosti. A přemíra nenaplněného času…
Tak tohle je varianta špatná, protože je nepřipravená. Všechno se člověk totiž musí naučit - chodit, jíst příborem i cizím jazykům. Musí se naučit i jiným vzorkům chování, které nastává okamžikem důchodu. A tady mohu s klidným svědomím doporučit můj autentický zážitek…
Nastoupil jsem do tramvaje, která vyjížděla od Branického nádraží a do jednoho z vozů nastoupila skupina seniorů. Důchodců. Prostě parta, řekl bych veselá až rozjivená. Že by se to nehodilo k jejich věku? Ale kdež! Byli všichni společně někde na výletě, opékali si tam buřty a já se stále větším potěšením sledoval, jak jejich věk kalendářní mizí a jak se rychle vracejí do doby dávno, dávno minulé. A všichni, co v tom tramvajovém voze byli se mnou, se začali spontánně usmívat. Prostě byl to hold rozpustilému stáří.
Pochopil jsem, že jsou to sice lidé osamělí, ovdovělí, ale plni energie. Kdybyste je náhodou někdy potkali, určitě je poznáte, jejich nálada je nakažlivá a mimochodem, jezdí na podobné výlety stále, jak jsem pochopil, i v zimě.
Jan Cimický
MUDr. Jan Cimický, CSc. se narodil 23. února 1948 v Praze.
Roku 1972 dokončil studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze, o pět let později obhájil doktorát na universitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem, v roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Po promoci, od roku 1972 působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, od roku 1981 do roku 1996 jako primář. V témže roce otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes. Zabývá se především vlivem umění na člověka a obranou proti stresovému selhání, o čemž přednáší na různých odborných fórech u nás i v zahraničí. Je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti, přednáší pravidelně ve Strasbourgu pro EUROCOS. Od roku 1987 se zabývá i aktivně akupunkturou. V literární oblasti je členem rady Obce českých spisovatelů a předseda české asociace autorů detektivní literatury. Je autorem řady prozaických i básnických knih, i překladů z francouzštiny.