Drátěná rohož v mé dětské postýlce se při každém mém horečnatém obratu houpavě prohne a zaskřípe. Ten zvuk není protivný, naopak se mi líbí a já často na postýlce poskakuji a s radostí poslouchám to drátěné šustění a vrzání a představuji si, že pode mnou pochodují malinkatí rytíři v brnění. Sem tam, tam sem, sem tam, tam sem. Všichni pěkně v rytmu mých dovádivých kroků. Ale teď neskáču ani jinak nedovádím. Jenom se bolestivě převaluji. Jako by mé tělíčko rozlámal těžký strop, který na mě spadnul. Tak se cítím. Asi mám horečku, protože maminka se mi snaží dát studený obklad. Hladí mě po světlých, kučeravých vlasech, které teď mám zplihlé a mokré.
- Pššš, pšššš, - těší mě a snaží se usmívat. Někde za jejím veselým pohledem však vidím starost. Prozrazuje se krátkými čárkami v koutcích očí a lehce pokrabaceným čelem. - Spinkej. - šeptá mi, - až se vyspíš, budeš zdravý, uvidíš. -
Maminka má vždycky pravdu. Když se ráno probudím, horečka je pryč a tělo už tak nebolí. Jenom se cítím slabý, takže z ranního poskakování po postýlce protentokrát nebude nic a moje rytířské vojsko pod rohoží nechám odpočívat.
Maminka mi změří teplotu, usměje se a přinese mi lipový čas s medem. - A copak se ti zdálo? - ptá se mě vesele. - V noci jsi drmolil nějaká slova, rozumět jim nebylo. -
- Maminko, já chci být prezidentem, - říkám zcela vážně se vzpomínkou na sen. Kde se ve mně, žáku třetí třídy základní školy, zrodila touha stát se prezidentem, o tom v tu chvíli neuvažuji. Ta představa je krásná a hrdá. Chci být jednou prezidentem. Viděl jsem se ve snu. Byl jsem ctěný a vážený. Byl jsem obklopen lidmi a nechal se vozit v naleštěném tatraplánu. Cítím se silný a připravený. Neexistuje nic, co by mi ve splnění mé zčistajasna nabyté touhy mohlo stát v cestě. Stačí jenom seskočit z postýlky a ono už to nějak půjde samo.
- Ale, prosím tě, prezidentem? - vesele zalaškuje maminka a prohrábne mi vlasy slepené horečnatým nočním spánkem. - Proč zrovna prezidentem? -
- Protože ho mají všichni rádi. -
Maminka se přestane usmívat. Vidím, jak se jí čelo zachmuří a rty semknou pochybností. - No, víš, všichni ho rádi nemají, - řekne mi vážně a starostlivě se na mě podívá. - Máš snad dojem, že tě nemáme všichni rádi? -
Nechápu, proč se takhle ptá. Vždyť přece musí vědět, že ji, tatínka, sestru, babičku, dědečka, strejdu, tetu, ty všechny mám rád a vím, že oni mají rádi mě. Takhle jsem to nemyslel. Jenomže maminka neví, že někteří kluci se mi posmívají, že mě i trápí a někdy bijou. To jí ale říct nesmím, měla by o starost víc. Jenomže mně se nezdál sen, že jsem prezidentem, který pronásleduje darebné kluky. Tohle si řeším ve snech o kovbojích. Viděl jsem se jako prezident, kterého mají rádi, protože všechno umí.
- Ale ne, - odpovím mamince, - tak to není. Já chci být prezident, kterého mají všichni rádi, protože všechno umí. -
Maminka se opět usmívá. - Tak to ano, to buď prezidentem, - říká mi vesele. - Ale to se už konečně musíš rozhodnout jím doopravdy být. Ještě před rokem jsi chtěl být krasobruslařem. Koupili jsme ti brusle a jen si vzpomeň, jak jsi po prvním bruslení všeho nechal, protože tě z toho bolely nohy. No vidíš, a pak jsi chtěl být letcem, a námořníkem, a taky prodavačem v knihkupectví, a řidičem autobusu, a kominíkem, a lovcem slonů. Jo, a taky si ještě vzpomínám, že promítačem v kině. Že je to tak? -
Musel jsem přikývnout. Chtěl bych být vším, ale nějak si neumím vybrat a vydržet u toho. Asi to dopadne podobně i s prezidentem. I když po pravdě nevím, co prezident musí umět.
- Maminko, co musí umět prezident? Musí umět všechno? - zeptám se bezelstně.
Maminka už asi má ze mě těžkou hlavu, protože si povzdychne, pokrčí rameny a řekne. - Nikdo na světě neumí všechno, víš? Ani prezident. -
- Tak proč ho pak mají rádi, když neumí všechno? -
- Protože ho mají rádi kvůli něčemu jinému. -
- Kvůli čemu třeba? -
- Já nevím, třeba umí dobře poradit. -
- Ale k tomu přece musí umět všechno, aby uměl poradit? -
- Ale nemusí umět všechno, jen musí říkat pravdu. -
- A maminko, říká náš pan prezident pravdu? -
Maminka mě dosud jemně hladila po vlasech, ale teď mi prudce vlasy prohrábla a káravě, ale zlehounka za ně zatahala a zcela vážně řekla: - Víš co, ty jeden zvídavej pane prezidente? Dopij čaj, než ti vystydne, lehni si a do oběda ještě lež, ať jsi zdravý. To je pravda, kterou by ti řekl i náš pan prezident. -
- Tak dobře, ale můžu se ještě na něco zeptat? -
- No, na co ještě? -
- Až jednou budu prezidentem a budu říkat pravdu, musím říct i to, že jsem se včera, když jsem byl nemocnej, do postele počural? -
Maminka se smála a smála a smála.
Prezidentem jsem se nakonec nestal, ale na maminku a její pojetí prezidentských vlastností si pamatuji dodnes.
