Šestašedesátiletá Ivana se tři roky nepřetržitě každý den starala o svého muže, který trpěl demencí. V poslední době už vycházela z domova maximálně na patnáct minut. Během nich běžela do nejbližšího obchodu a zpět. Doslova běžela, protože se děsila, že muž doma něco provede. Že upadne, pustí plyn, vykloní se z okna a vypadne. Mnoho z toho už téměř udělal, zabránilo mu v tom vždy to, že Ivana byla na blízku, pohotová, silná, schopná. Ztratila kontakty s kamarádkami. Večer, když její muž spal, u televize zvládla běžně sedmičku vína.
„V podstatě se můj život skládal z toho, abych nějak přežila den, to znamená zamezila tomu, aby Miloš něco neprovedl, pak ho umyla, nakrmila, uložila a dala si tu flašku vína, protože bez ní jsem už nebyla schopna usnout. Stejně jsem se pak pokaždé po třech hodinách tvrdého spánku probrala a zase až do rána přemítala, jak zvládnu další den,“ vypráví.
Pozoruhodné na tom je, že pokaždé, když jí syn či dcera či jejich partneři nabízeli jakoukoli formu pomoci, odmítla. Nabízeli jí, že s tátou stráví víkend, aby si ona mohla někam vyrazit, odpočinout. Že u něj pobudou, ať se zajde projít do nákupního centra nebo do divadla s kamarádkami. Snažili se zajistit občasnou návštěvu pečovatelky, syn usilovně sháněl pro otce místo v nějakém zařízení vhodném pro lidi s duševní chorobou. Ivana na žádnou z těch nabídek nereagovala. „Je to dobrý, nic nepotřebuju, máte svých starostí dost, my to vše zvládáme,“ říkala. Když Miloš zemřel, zhroutila se. Rodina přišla na to, že je vlastně závislá na alkoholu, že se u ní také rozvinula duševní porucha. „Téměř násilím jsem mámu dovlekl k mojí známé psycholožce a ta doporučila hospitalizaci. Řekla, že je na tom maminka moc špatně. My to netušili. Proč neřekla, že to nezvládá?“ nechápe Ivanin syn.
Takové chování není ničím výjimečné. Mnoho lidí má pocit, že postarat se o nemocného příbuzného je jejich povinností a že když ji nezvládnou, je to jejich selhání. Velmi často takto uvažují lidé věřící, lidé vychováni v přísném prostředí, kde se kladl důraz na čest a morálku. Jejich životním krédem je neselhat a páchat dobro i za cenu vlastního sebezničení.
„Pro jednoho pečujícího je čtyřiadvacetihodinová služba likvidační. Umět si zařídit pomoc je potřebné, ba nezbytné,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. „Přílišné dlouhodobé vypětí u pečujícího může být jedním z rizikových faktorů pro rozvoje deprese,“ podotýká. Takže Ivanin případ vlastně vůbec není ničím výjimečný. Potíž je v tom, že podobných se odehrává hodně a často o nich nemají tušení ani nejbližší příbuzní.
„Maminka vozí nemocného tátu každý den ráno do nemocnice na ozařování,“ vypráví pětačtyřicetiletá Markéta. „Pak tam na něj celé dopoledne čeká a zase s ním jede přes půl města zpět. Vyčerpává jí to, sama má zdravotní potíže. Navíc není dobrá řidička a vím, že toto cestování, pak hledání parkovacího místa a čekání v nemocnici je pro ni stres. Odmítá ale zavolat si sanitku. Přitom by na ni otec měl nárok. Ona na tyto nabídky reaguje slovy, že není třeba, že to zvládne. Vidím na ni, jak je vyčerpaná. Já jsem v práci, já tátu ráno vozit nemůžu, ale lékař jasně řekl, že by na sanitku nárok měl. Máma nechce. Líbí se jí, když o ní lidé říkají, že je hrdinka, že je statečná, že vše zvládá,“ tvrdí Markéta.
Každý, kdo někdy v rodině řešil problém s vážnou nemocí, ví, o čem je řeč. V lidech se sváří touha pomoci svému blízkému za každou cenu na straně jedné a pocit bezmoci a zoufalství na straně druhé. A ve vzduchu je také otázka: Co by tomu řeklo okolí, kdybych se na něj vykašlala? Ano, takto často uvažují ženy, které pečují o stárnoucího vážně nemocného manžela. Ale tady nejde o to se na někoho vykašlat. Jde o to naučit se najít si pomoc, využít všech nabízejících se možností, jak těžkou situaci ulehčit. Mnohdy totiž ulehčíme i tomu nemocnému.
„Je mi velmi trapné, že mě žena musí umývat jako malé bezmocné děcko,“ přiznává těžce nemocný pětasedmdesátiletý Vladimír. A tak naopak přivítal, když k nim domů začala docházet pečovatelka. „Je to taková starší ženská od rány a je s ní legrace. Je mi jasné, že je na umývání dědků zvyklá, takže po pár dnech stud zmizel a bereme to oba s nadhledem, ba humorem. Je to tak pro mě snesitelnější, než když se takto pro mě obětovala moje žena. Pro ni chci být stále partner, až do konce, i když nemohoucí, ale důstojný. Nechci, ať si mě pamatuje jako dědka, kterému umývala zadek,“ vypráví Vladimír.
Možností, jak takové kritické rodinné situace řešit, rok od roku přibývá. Přestože je málo míst v domovech pro seniory a léčebnách dlouhodobě nemocných, naopak přibývá terénních služeb, denních stacionářů, mobilních hospiců. Jde jen o to nebát se zeptat lékařů, hledat na internetu, jít se informovat na radnici. Protože obětovat vlastní zdraví se nevyplácí. A navíc, ten, pro koho to děláme, by to často ani nechtěl, kdyby ještě byl schopen k tomu něco říct.