Věřte - nevěřte, ale hlavně buďte opatrní!

Když sedám za volant,vždy vyzvu příslušné andílky,aby nade mnou bděli.Řadím mezi ně i svého muže,který nade mnou určitě také bdí.mm

Několik let jsem létala na dovolené sama, bez problémů, nepřipouštěla jsem si žádné nebezpečí. Vždycky jsem si tam našla přátele, s některými si píši dodnes. Teď už je to jiné, učím se znát a respektovat své hranice, hlavně ty, které se týkají zdraví. A hlavně - samotnou už mne to nebaví, když se nemohu o ty zážitky podělit.

Všichni nosíme s sebou GPSku, která nám může ukázat, jak dál, jen ji většinou neumíme použít. Také jsem se párkrát dostala z pořádného maléru. Můj anděl strážný by zasloužil metál. Pěkně jsi to napsala.

Zuzko, moc hezky napsané. Věřím, že i ten můj anděl strážný létá nade mnou a ochránil by mne. Můj manžel se ocitl 2x v takové situaci, že měl hodně práce a asi byl tolik vyčerpaný, že po třetí už neměl sílu ho vrátit zpět. Možná, že nade mnou těž krouží dva, kdo ví?

Touha poznávat něco i za cenu osamocení mi není cizí. Věřím. že odvážným štěstí přeje. Nad každým z nás snad aspoň někdy bdí nějaký ten anděl strážný. Tentokrát jsi měla, Zuzko, štěstí. Pomáhejme tedy všichni svoji opatrností těm andělům - vždyť jednoho dne už by jim na naše maléry nemusely stačit síly. (Já už jsem jim mnohokrát dala pěkně zabrat - už se budu muset taky krotit).

Zuzko, ty píšeš nejen dech beroucí básničky, ale i příběhy. Díky. (Já obdivuji tvé samostatné cestování už jen proto, že mám naprostý orientační nesmysl a jsem schopna ztratit se téměř kdekoliv.)

Také ráda chodím sama a občas si připustím, že to budu muset změnit. Také věřím na něco nad námi, nebo v nás? *****

Čteno jedním dechem, dobře to dopadlo, to se mi ulevilo. Je dobře, že máme svého anděla strážného či opatrovatele, nazývejme to jak chceme, hlavně že to někde nad námi je.

Tvůj článek mi znovu připomenul, že musím být na sebe opatrnější. Také se ráda vydávám na neznámé a krkolomné trasy. Večer si teprve uvědomím, jaká to byla nerozvážnost. .. S tou vyšší mocí jsem se zatím nesetkala, věřím alespoň síle stromů. Když se dotýkám dlaněmi svého sterého habru, cítím okamžitě jakési uklidnění ....kdo ví???

Pardon, Dorotky patřily jinam - do článku o Strakonicích. Již blbnu a to jsem v chládku.