Začalo to hned ráno. Probudil jsem se, a vzal jsem mobil do ruky. Z postele jsem SM do pokoje, kde klofala Helča do klábosnice, poslal, že je čestně pověřena udělat teplou snídani, a já ji do postele v mžiku dostal. Záhy jsem dostal šokující odpověď. Bylo tam napsáno toto, její od srdce zpověď:
„Jindy bych se na tebe víš co, ale udělám výjimku. Udělám ti ji, ale pamatuj… je to naposledy v tomhle roce, co ti dělám snídani“. Proboha, to už nebudu jíst, či co? Vyskočil jsem z pelechu, a hrnul jsem se do kuchyně. Zrovna mazala vánočku, když došlo máslo, a drze se na mne koukala po očku. Na otázku, kdy ho koupíme, odpověděla mrazivou odpovědí. „Tenhle rok už ani ťuk, Koupíme ho až příští rok.“ Byl jsem s toho celej cvok. Budeme bez másla. Vyšel jsem ven, a řekl si, že tam budu celý den. V tom bum, hned po ránu jsem dostal po zádech rukou ránu. Soused. Objal mne, co si to jen zkusil, málem mne rozdrtil a udusil. „Romčo, chlape zlatej. Rád tě vidím…“ No, pomyslel jsem si, to s bolestí vidím. „Co blbneš proboha, tady, na chodníku? Málem jsi mne rozdrtil a pak bys chodil za mnou mluvit k mému pomníku. Co se děje“? Dostal jsem zdrcující odpověď: „Víš, já si uvědomil, že tě dneska vidím naposledy v tomhle roce …“ a odběhl do Tesca, aby si koupil alkohol dneska, aby dal frak té metle lidstva.
Po půlhodině přemýšlení jsem na nic nepřišel, jak to myslel, a šel jsem směrem tam, odkud jsem přišel. Domů. A najednou další šok. Proti mně šel pes, a na krku měl cedulku. Sedl si, jukl na mne, a málem bylo po mně. Víte, co tam měl napsáno? To, co jsem sem jako fotku vložil, a modlím se, abych to vše přežil.
Krásný nový rok 2018 plný pohody, pevného zdravíčka a plný úsměvů, i když někdy to jde stuha. Ale nezapomeňte… Dobrý úsměv lidi kolem potěší, zahřeje, a blbcům nabručeným zkazí celý den přemýšlením, proč se usmíváme, jaký máme důvod a co tím myslíme. A vo vo vo tom to je. Stejně nikdo život nepřežije, tak proč si to kazit.
