Případ pro záhadology: Kde se vzala pomoc...

Macéjko, to je jasné, je za tím šaman Jiří Libánský! :-) :-) :-)

Děkuji za příspěvky, přečetla jsem si je se zájmem, i když se některé názorově odlišují. Pro příznivce záhad mám ještě jednu: Rádio, které se už roky "samo" obsluhuje - rozsvítí displej, někdy zahraje nebo promluví a někdy se i samo vypne (opravář žádnou vadu nenašel). Nevěříte? Zuzka vám to potvrdí, tu překvapilo při návštěvě minulý týden.

Tak to bych zažít nechtěla, jsem velký strašpytel. Hezky jsi mne napnula..

Věřím Vám, také se mi stala několikrát v životě příhoda, která dopadla dobře ačkoli mi hrozilo to nejhorší. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že jsem měla neuvěřitelné štěstí .

Myšlenka má možnosti a sílu, kterou dosud nedokáže naše současné vnímání světa plně pochopit. Jen v takovýchto extrémních případech jsme schopni s tím pracovat a to ještě zcela podvědomě. Jelikož je to téma, kterým se dlouhodobě zabývám, nepřipadá mi popsaná situace zase až tak moc vyjímečná, záhadná a nevysvětlitelná.

Ja by som zažívala dvakrát väčšiu hrôzu, lebo sa bojím aj cudzích psov. V živote sa stávajú nevysvetliteľné situácie. Aj mne sa stali. Možno mne by „nebo“ v takej chvíli poslalo iného záchrancu...

Marcelo, to je hororový příběh jak od Stephena Kinga. Někdo může věřit, že šlo o skutečnost, někdo může poukazovat na fatu morganu psychiky, někdo na zásah z "druhého břehu" světa. Nicméně podobné situace se nám opravdu stávají. Každý by mohl vypravovat. Já také. Ale tyhle zážitky jsou "nepřenosné", jsou jen naše. Vyprávět o nich už je pouze interpretace, kterou si druzí budou vysvětlovat po svém. Nikdo ale nebude mít "pravdu", protože ještě nikdo "pravdivě" nevysvětlil, co to je život, jaký má důvod, odkud přicházíme a kam jdeme. Na tajemné cestě života se pak dějí tajemné věci, kterým nerozumíme. Asi to bude záměr. Pak je dobré "něčemu věřit". Já věřím, že zážitek, který jste krásně popsala, byl skutečný a zapomenout na něj nelze.

Oprava : Za mystický...

Podobnou příhodu z cesty z oslavy MDŽ a střetnutí s přiopilým mužem včetně poznámky "kolik je hodin", jsem popsala ve svém článku. Jen ten konec jsem měla prozaičtější- strašně jsem začala křičet, když mě sáhl na ramena a utíkala jsem v lodičkách, u kterých jsem si zlomila cestou podpatek. Asi mi pomohl ten křik, nic mystického. ZTy mystický považuji vlastní sen, ve kterém se se mnou přišel rozloučit můj mrtvý tatínek. Věřím tomu.

Panečku! Uvidět ještě dogu, bála bych se dvakrát. Jenže vím, že v život ohrožujících situacích vysílá naše podvědomí volání o pomoc, a proto je docela možné, že opravdu pomohla maminka. Lidé na hranici mezi životem a smrtí mívají rozum přesahující schopnosti. A proč zrovna v podobě dogy? Třeba se ten dotyčný psů bál. A proč napadlo Marcelu na psa zavolat? To mohlo být vnuknutí. My se takovým možnostem vysmíváme, ale kdysi se také lidé smáli možnostem, které jsou dnes pro nás normální. Zajímavý příběh.