Tu šedivou paní potkává Frantík Redlů skoro každý den. Nikdy se nezapomene zeptat:
,,Františku, a co šachy?“
Dostává se jí vyhýbavé odpovědi. Není o čem mluvit. Šachy, jako lidový hospodský sport jsou dávnou minulostí. Ty tam jsou doby kdy starý kantor, manžel staré paní, byl obklopen partou nadšenců. Večer co večer se hrávalo v místní hospodě. Vždy dva hráči a kolem hejno kibiců. Starý kantor založil místní šachový oddíl. Na slavnostní plaketě z roku 1981 jsou vypodobněny symboly čtyř oddílů místní TJ Sokol. Jsou to oddíly kopané, odbíjené, základní těl výchovy a šachu.
Kantor Jiří Götz byl opravdový šachový nadšenec. Kromě toho také režíroval ochotnická představení. Ke konci života byl obecním kronikářem.
Dodnes nikdo neví, jak to dokázal. Zatímco v jiných hospodách plácaly o stůl karty, v putyce U Sally se točil svět kolem několika šachovnic.
Největším neštěstím venkovského člověka je zahrada na kterou je vidět. Úplnou katastrofou je však nutno označit zahradu, kolem které vede veřejná komunikace! To potom se úsilí majitele potýká s hodnocením kolemjdoucích. Možno použít parafrázi známého rčení –ukaž mi zahradu a já ti řeknu kdo jsi! Kvalita ostříhaných stromků, vyrovnanost a úprava záhonků, to je materiál k hodnocení majitele. Kantor bydlel v domku s takovou zahradou. Jeho čest ale hájila manželka. Popelila se neustále v zahrádce. Záhonky byly jako z příručky. Stromy byly ošetřované podle agrotechnických lhůt. A tak zatímco se paní vyžívala za drátěným plotem pozemku, pan učitel analyzoval. Kolikrát zazvonil návštěvník na zvonek jeho rodinného domku, otevřela stará paní a pravila:
,,Manžel je zaneprázdněn, analyzuje!“
To se pak šachista vynořil z hloubi svého soukromí. Mezi dveřmi stál pan domácí, jako by právě vystoupil z knih Ignáta Herrmanna. Objevil se v županu s listrovými klopami, opásán šňůrou se střapcem. V ruce pak třímal patriář.
V partě kolem pana učitele byli hráči většinou průměrní. Tak tři hráči byli opravdu na úrovni, zbytek to hrál jen tak pro radost. Frantík Rendlů hrál šachy jako jednu ze svých četných zálib.Turnusová směna nedovolovala pravidelně hrát, ani trénovat. Byl používán v okresním přeboru jen někdy a vždy na osmé šachovnici. Šachista nic moc, ale huba nevymáchaná a hecíř nevídaný. U šachu je však tato vlastnost spíše na závadu. Vždyť i Karel Poláček označil šachisty jako – zasmušilé problematiky, kteří málo utratí!
Nad starým pánem vyhrával Frantík Rendl jen zřídka. Zato jej dokázal vyhecovat řečmi. Po případném vítězství vychutnával dlouho situaci s rozkoší gurmána.. Starý pán nesl porážku statečně. Zachmuřil se jen, když vítěz pravil:
,,Pane učiteli, proč se nenaučíte hrát šachy, vždyť je to taková krásná hra!“
Starý kantor hrával také korespondenční šach. A tu mu Frantík vyprávěl příběh vrátného Havláta. Vrátný Havlát se nudil na vrátnici. Dostal geniální nápad. Vyzval ke korespondenční partii šachového velmistra Filipa. Po patnácti žádostech velmistr povolil. Dohodli se, že když vyhraje velmistr, pošle mu vrátný jednu korunu. V opačném případě dostane dědek od velmistra stovku. Za stejných podmínek se vrátnému podařilo dotlačit do hry i velmistra Horta. Ujednáno. Chytrý vrátný Havlát se tak stal prostředníkem lítých bojů mezi dvěma velmistry! Tak se stalo, že v každém případě a při jakémkoliv výsledku, získal dědek 99 korun.
Starý kantor kroutí nevěřícně hlavou. Frantík ale umí lhát s kamenným výrazem Fríga.
,,A to jste slyšel, pane učiteli, co se stalo tuhle velmistru Jansovi?“začíná Frantík jindy. Starý šachista tuší, že to bude zase nějaká ptákovina, ale naslouchá.
,,Tak tomu velmistrovi ujel vlak a tak byl nucen navštívit venkovskou hospodu. Dal si kávičku a začal pozorovat ten cvrkot kolem. Najednou uviděl dva dědky, jak v rohu hrají šachy. Dívat se nemínil. Na co taky? Velmistrovi nemůže utkání nějakých vesnických amatérů nic pozitivního přinést. Periferním viděním však zpozoroval, že jeden z těch dědků to hraje opravdu dobře. Do odjezdu dalšího vlaku ještě celá věčnost. Z nudy vyzval toho lepšího dědka na partičku.Ve třináctém tahu dostal velmistr od dědka mat!“
,,Není možná, a co ten velmistr?“ žadoní starý kantor.
A tu Frantík vypráví, jak na velmistra jdou mdloby a jak jej omývají.
No a když už zase velmistr nabyl smyslů, zeptal se dědka, proč vůbec při hře nepoužil věžky a má je stát na šachovnici na původním místě?
,,Jó ty věžičky, já nevím jak se s nimi táhne?“
Kantor se plácá smíchy. Nakonec se ještě baví Frantíkovým výkladem o simultánce v boxu!
,,Pane učiteli, stejně jako hrají význační šachisté simultánky s několika soupeři, pořádají takové simultánky i světoví boxeři! To si zaplatíte pořádnou sumu, oblečou vás do boxerského úboru a postavíte se do jednoho z ringů, postavených do kruhu. Mistr obchází ringy a vždy každému hostu jednu ubalí. Pokračuje v kruhu. Hraje se až do posledního neuspaného!“
Z ničeho nic se mezi místními šachisty objevil profesionál. V hospodě za šachovnicemi postával zarostlý a neupravený kibic. Franta Jelen se přistěhoval odněkud o Znojma. Jezdil s bateriovým vozíkem v Brně na hlavním nádraží jako staniční. Postavil se za stůl se šachovnicí, na které hráli mladí hoši. Začal hecovat:,,Člověče, hraješ to jako ponocnej. Jak možeš dělat velkou rošádu, když to nemáš pořádně zasichrovaný. Ten střelák nehraje. Ty zdvojený pišky jsou k ničemu. Proč sis neudělal ,,luft“ před králem?“ Mladík se rozčílil:,, Tak si pojď dědku hrát sám, když seš tak chytrej!“ Franta jej uklidnil. ,,Nezlob se kámo , já umím jenom tahat za figurky“ Zasedl však za šachovnici. První dvě partie prohrál školáckými chybami. Pak prohlásil:,,To mne nebaví, budeme hrát o pivo!“ Dojednáno. Franta pak desetkrát po sobě vyhrál a šel domů cestou, necestou.
Dobrý šachista se pochopitelně objevil v hledáčku starého kantora, nadšence. Ihned byl zaregistrován. Jenže nová posila byla hvězdou akorát v hospodě. Jakmile nový hráč musel hrát v obleku, vymydlen a učesán, byl poloviční. V soutěži měl potíže se šachovými hodinami, zapomínal psát do partiáře. Vše se vysvětlilo. Franta se naučil hrát šachy ve věznicích. Jako recidivista sbíral zkušenosti za dlouhých vězeňských večerů. Dokonce pak hrával v kavárnách o peníze a vydělával při sázkách na šachové pozice. Prostě profík se vším všudy. Samozřejmě měl blízko k alkoholu.
V bleskové hře byl neporazitelný. Byl proto oddílem vyslán do krajského města na prestižní turnaj v bleskové hře. Franta nezklamal. Na turnaj se vůbec nedostavil! Jeho cesta skončila v první restauraci.
Na koberečku ve výboru před starým kantorem prohlásil:,, Víte, já bych to klidně vyhrál, kdyby se hrálo o bečku. Dávali ale čestné uznání a knížku. No a to není nic pro mne. Já jsem za celý život přečetl akorát Staré pověsti České a to jenom do poloviny!“
