Mluvme s dítky - poučí se. Naslouchejme jim - poučíme se. Malí mudrlanti dokáží svými myšlenkovými pochody pěkně překvapit.
Vzpomínám si na jeden rozhovor se svým dvouapůlletým synkem cestou do jeslí. V tom roce se přemnožily myši, prý se tak děje co čtyři roky. V sousedství naší ulice stojí obilné silo, které k přemnožení hlodavců zajisté významně přispělo. Hoši školního věku vymysleli krutý způsob vraždění myšek. Stříleli je z jakýchsi podomácku vyrobených samostřílů ostrými hřebíky. Kočky se na vraždění také podílely. Nebylo divu, že se na trávníku povalovaly zkrvavené myší mrtvolky. Dítko zpozorovalo myšičku a soucitnou ručkou chtělo šedý kožíšek pohladit. "Ne, ne!" odtahuji synka do bezpečné vzdálenosti. "Na myšky nesmíš sahat, dostal bys lyšej!" "Nedostal." "Dostal!" "Ne, nedostal." Už trochu pěním: "Dostal bys lyšej. Když to říkám, tak mi věř!" "Nedostal. Dostal bych myšej. Lyšej je od lišek, myšej od myšek." Vyrazil mi dech. Nevím, mám-li se smát, nebo dmout hrdostí nad logicky uvažujícím potomkem.
Synáček dospěl a splodil následovníka k obrazu svému. Také mudrlanta. S prarodiči z matčiny strany byl vnouček v denním styku, zatímco já byla vzdálená babička "návštěvní". "Broučku, dej pusinku babičce!" Dítě zaraženě: "Ale já už babičku mám." "To je druhá babička. Každé dítě mívá obvykle dvě babičky a dva dědečky," vysvětluje tatínek. "Babičko, kde máš dědečka?" "Nemám dědečka." Od té doby v tom měl jasno. Babička luhačovická je babička, co dědečka má, babička vyškovská je ta, co dědečka nemá.
Uplynulo pár let a nastávající páťák si užíval posledních prázdninových dnů u "návštěvní" babičky. Vymýšlela jsem program, jak jen to šlo, jen abych hocha odtrhla od mobilních her. Vždy bylo něco, co děti masově uchvátilo. Céčka, skobičky, Rubikova kostka a já nevím, co ještě. Nic se však nevyrovná současné hrací mánii, o níž netušíme, jak se na zdraví a intelektu dětí v budoucnu projeví.
Měli jsme štěstí. V ten den se toho ve městě hodně dělo. Prvním bodem programu bylo mlsání v cukrárně, aby se dítko pozitivně naladilo. Trocha sladkého neuškodí. Druhým bodem byla vojenská přísaha, spojená s ukázkou techniky a přeletem bojových letadel a vrtulníků. Panečku, to byla paráda! Fotím jak zběsilá hudebníky bez hlav a šik vojáčků - mravenečků, přes hlavy diváků a stínící stromy to opravdu lépe nejde. Hleďme, štěstí se na mě usmálo v podobě fešné vojenské zdravotnice, které to v uniformě velmi sluší. Ochotně pózuje před objektivem mého fotoaparátu spolu s vnoučkem.
Spokojeni se přemísťujeme do Muzea Vyškovska na výstavu Zámek s vůní benzínu aneb automobilismus a šlechta. Hoch sice prohlašuje, že ho stará auta nebaví, ale nakonec se zapojí do debaty nad motorovým kolem, v důsledku čehož dospěje k jakémus - takémus uspokojení. Druhá výstava Poklady císařské Číny, představující zlaté a zlacené klenoty z pokladu císařské dynastie Tchang ho kupodivu uchvátila, což mě mile překvapilo.
Zlatým hřebem našeho programu se stala účast na vernisáži putovní výstavy fotografií ze zahraničních misí, na níž byl přítomen i sám pan S., současný ministr obrany. Hoch tím byl poněkud zaskočen. "Babi, když je pan S. ministrem obrany, kdo je ministrem útoku?" Vysvětluji, že Ministerstvo obrany zastřešuje obojí. Moje odpověď vnuka pochopitelně neuspokojila. Hm, asi by se to ministerstvo mělo přejmenovat, myslím si. Ministerstvo obrany a útoku by znělo divně, co takhle Vojenská cestovní kancelář? Před chlapcem pochopitelně mlčím. Ať přemýšlí sám a dospěje k vlastnímu úsudku. Vždyť je přece mudrlant!
