Mluvíme se psy. Je to normální?

O tom, že psi nerozumějí, mluví jen lidé, kteří s nimi nemají zkušenost nebo chtějí být za každou cenu nadřazeným pánem tvorstva. Jedno jestli nepejskaři nebo "odborníci" kynologové, zejména cvičitelé snad nikdy nepřiznají, že pes myslí, má emoce a rozumí. Kdo bere psa jen jako pracovní nástroj, ten má robota na povely, který i kdyby rozuměl víc, nedovolí si odklonit z naučeného scénáře. Mám se psy víc jak 40 let zkušeností a vím, že rozumějí, někteří víc, jiní méně, záleží na inteligenci i na tom, jak se jim věnujeme. Některé dítě také mluví brzo, jiné třeba až ve 3 či 4 letech. Je to odraz toho, jakou mají péči. Mnohokrát jsem si vyzkoušela říct určité slovo nebo jméno v různé intonaci, nikdy se nenechali psi ani kočky ošálit, prostě význam jim známých slov chápou. Ale musíte je to naučit. Když jsme si přivezli dva pejsky z útulku, bylo to přesně, jako bych si domů pozvala dva Číňany, za pár týdnů z nich byli Češi jako poleno:) To samé z fenkou, co žila sama mnoho let na dvorku, než jsme se jí ujali, pomalu, ale přece (není to žádný génius) začíná chápat význam slov.

A ještě vzkaz pro paní Janu, já ráno taky vstanu i když se mi velice silně nechce a s jednou nohou (amput.) to zase tak velká sranda není. Musím ! A to ne proto, že se náš pes kroutil v bolestech (že už musí...), ale proto že když já budu dodržovat pravidla, které jsme si s pejskem stanovili, tak on je dodržuje taky. Pro Ty co mají doma zvířátko nemusím nic dodávat, že ?!

Krásný článek a je to pravda. Když mi není dobře (amput.noha, epilepsie), tak si pes sedne vedle postele, nehoní mě ven i když už to potřebuje, a když se rozčílím (třeba mi upadne vajíčko na zem) tak znervózní, ale stačí i když ještě rozčíleným hlasem řeknu: "To nebylo na tebe" v tu ránu je opět v klidu (a to vajíčko tam ještě leží, protože mi přeci jen nějakou dobu trvá než to uklidím.....) Takže nám psi skutečně rozumí, alespoň já o tom nemám sebemenších pochyb !!

Hezký článek a krásná diskuze. Potvrzuji psi rozumí, naše Dejzy se i smála, bohužel už není, ale ještě máme Enjinku, ta taky přináší radost Děkuji Moc pěkné

zdeněk karas rad bych chtěl dat taky něco o pejskách když du po ulici tak když mně uvidy naka psi slečna tak ke mně hned běži ja požádám majitele nebo majitelku feny jestli ji mužu pohladit a oni mi řeknou že mužu ale pak ta fena odemně nechce vubec jit tak mam moc dobrý zažitek na cely den

Určitě je to normální. Nám to dělá dobře a pejsci vlídný hlas jistě ocení. Když potkám pejska, který se mi líbí, řeknu mu Ahoj, ty jsi hezký pejsek. Doma mluvíme s naší kočičkou. A ochotně bych mluvila i s jinými sympatickými zvířátky.

Také si myslím, že není nic divného si povídat se zvířaty nebo s kytkami. Když jsem první rok odjela na měsíc za dcerou, sousedka mi chodila zalévat kytičky a byla nešťastná, že vadnou. Říkám nic si s toho nedělej, musí si na tebe zvyknout a občas jim něco řekni. Když jsem se vrátila všechny se vzpamatovaly. Jezdím pryč asi 8 let a kytičky si na sousedku zvykly a nevadnou. Jsem praštěná, že :-) . I když psa nemám, stačí mi Rita u stánku. A stejně tak je dobré si popovídat se psem. Vždyť i on je rád za pěkné a dobré slovo a podle toho se k svému pánovi chová. Moc krát jsem slyšela o tom, že pes zachránil svému pánovi život. Tak ať mi někdo povídá, že nám zvířata nerozumí.

Myslím,že mluvit se zvířaty je naprosto normální. Z dětství si pamatuji,že když šla babička krmit krávy do chléva, tak její první bylo : tak co holky jak jste se vyspaly? Věřte nevěřte, ty krávy zabučely jako by ji zdravily. Slepicím šla nasypat se slovy: tak pojďte pipinky pojďte. A jak tak to hospodářství po ránu obcházela, pro každé zvíře měla pár slov. A rozhodně nebyla osamělá - byla nás plná chalupa a všichni jsme ji milovali. Takže když dnes někdo mluví se svým či cizím psíkem, připadá mi to naprosto normální a jestli mu rozumí to je o naladění na stejnou vlnu :-))

V únoru jsem podědila fenku jezevčíka po švagrovi, který byl sám a můžu říct, že je báječná. Mluvím s ní jako s dítětem - asi to není docela přesné. Pokud není v dohledu pes,kterého neznáme, chodí hodně volně. Při přecházení ulice ji upozorním, že má jít ke mně, že jí řeknu, až budeme moct jít, postaví se ke mně,když jí řeknu, že nic nejede, tak rychle silnici přeběhne a na druhé straně se zastaví.Když jdeme po chodníku a chce jít na straně silnice, tak jí řeknu, aby šla nalevo / napravo/ a většinou hned přejde. Stejně, když jdeme třeba do lesa - to je vždycky na vodítku - obejde strom a já jí řeknu, že jsem zvědavá, co udělá, jak se ke mně dostane , tak se vrátí a strom obejde zpátky. Takových příkladů mám mnoho, navíc je to mazlicí pes, miluje děti a hlavně sousedky, to se může přetrhnout, když je zahlédne, mužské tolik nemusí. Pak ještě některé psy, je vidět, že to je lovecký pes, klidně by lovila i velikého psa, který se jí nezdá. Už jsem psa původně nechtěla, ale dnes bych jí za nic nedala, obohatila mi život, mám na ní čas, mám s kým promluvit a hlavně mám proč vstát ráno z postele.

Když ještě dcera bydlela s námi, měla psa, dalmatinku. Jak už to bývá zvykem, venčení zbylo na rodiče. Pak se dcera odstěhovala do nového domova a pejska si vzala sebou. Po delším čase jsem u nich přespala a ráno našla dalmatinku jak leží u dveří mého pokoje v patře , místo v přízemí ve svém teplém pelíšku. Byla jsem dojatá, kam se hrabe člověk na psí věrnost.