Dnes je 11. srpen 2017a svátek slaví Zuzana. S žehličkou v ruce občas vyhlédnu ven. Včerejší slunečný letní den, který se slušelo strávit někde u vody, se přes noc úplně změnil. Modré nebe přikryla poklička těžkých šedých mraků, ze kterých se za podzimních 16 stupňů spouští provazce vody. Což o to, vysušená země pije a dešťové vody je třeba. Mně však při pohledu z okna vyplula z mysli vzpomínka stará téměř na den 15 let.
Tehdy před 15 lety - dneska se moderně říká 15 let zpátky - jsme byli na dovolené v Žihli v západních Čechách. Putovali jsme okolním krajem a také sbírali houby. Začalo však vytrvale pršet, a když jsme se za tmy vraceli do penzionu z koncertu Gabriely Demeterové s Kollegiem českých filharmoniků, který se konal v kostele v nedaleké vsi, sotva viditelný potůček nabral na síle a kalná voda přetékala přes můstek, který bylo nutno překonat.
Ten den naše dovolená prakticky skončila a čas jsme začali trávit u televize, která změnila program a celé dny běželo povodňové zpravodajství. Nevěřícně a s úzkostí jsme sledovali, jak se velká voda hrne ze všech stran ku Praze, boří domy i mosty a cestou bere vše, co jí přijde do cesty, bohužel i včetně lidských životů. V pražské zoologické zahradě přibrala i životy tam chovaných vzácných zvířat. Vzpomenete si na legendárního lachtana Gastona, který se dostal do proudu rozbouřené Vltavy?
15. srpna jsme stáli u kříže na vršku Nevděk. Volali jsme domů synovi, a když nám potvrdil, že voda je už i v Lukavci - vesnici u Lovosic, kde jsem tenkrát ještě měla domek, padlo rozhodnutí. Jedeme domů! Bez lítosti jsme oželeli zaplacený zbytek dovolené a spěchali k domovu. Na výjezdu z Lovosic k Lukavci stála hlídka policie a hlídala vjezd do vsi. Ta je od Labe vzdálená více než kilometr. Voda zaplavila továrnu Lovochemie na levém břehu a vytvořila jezero, které se zastavilo o železniční násep před Lukavcem. Do vsi se voda dostala pod železničním mostem. Hlavní tah Praha - Děčín byl neprůjezdný. Až k mému domku voda naštěstí nedosáhla, ale teď teprve jsem si dokázala představit, jak mi maminka vyprávěla, že když byla malá, na návsi se jezdilo na lodičkách.
Doma jsme zjistili, že manželovi se ztratilo z kolárny kolo. Jel to nahlásit na policii, ale ta měla docela jiné starosti. Zmíněný lachtan Gaston právě plaval tady někde u nás a snažili se ho chytit a zachránit. Čert vem kolo! Gastona bohužel chytili až v Německu a na následky vyčerpání uhynul.
Město Roudnice nad Labem, kde bydlím, je od Labe do kopce, takže tady škody nebyly až tak veliké. Ale vesnice kolem řeky to odnesly s plnou silou.
Nejbližší mosty přes Labe - tedy v Litoměřicích i Štětí - měly zaplavená předmostí a byly neprůjezdné. Roudnický most zůstal jedinou životně důležitou spojnicí mezi levým a pravým břehem a zajišťoval veškerou nezbytnou dopravu. Za provozu se ve dne v noci pracovalo na jeho zpevnění.
Moje příbuzné, tehdy 75letou tetu a strejdu, bydlící ve vsi Nové Kopisty u Terezína, si k sobě vzala jejich dcera. Volali nám, abychom k nim zajeli vypnout elektriku, že na to zapomněli. Zajeli bychom byli rádi, ale nebylo kam. Jejich domek byl zaplavený a elektrika dávno nešla v celé vesnici. Po více než 50 letech začínali jako novomanželé, všechno, ale docela všechno si museli pořídit nové. Bohužel vrátit zpátky se nedaly vzpomínky v podobě alb fotografií nebo třeba obyčejného sešitu s recepty, kterého teta velmi želela. Vzpomínám si, jak se tehdy projevila lidská solidarita, když se u nich a v celé vesnici střídaly čety pomocníků z celé Evropy a strejda s úsměvem vzpomínal, jak učil házet lopatou studenty ze Švédska i odjinud.
Když voda opadla, ukázalo se dílo zkázy. Vesnice v okolí byly plné bahna a zničených věcí a začala nekonečná práce s odstraňováním povodňových škod. Vesnice kolem Labe byly neprůjezdné a ještě dlouho nefungovala ani pravidelná autobusová doprava a autobus do Litoměřic musel objíždět půl okresu. Pamatuji se, jak snad ještě po roce při cestě vlakem do Prahy na keřích podle Labe a Vltavy vlály různé cáry ...
Tisíciletá voda v srpnu 2002 zasáhla velkou část Čech a jistě by i mnoho z vás, čtenářů, mohlo napsat svůj příběh o ní. Tohle je jen moje malá vzpomínka. O digitálním fotoaparátu se mi tenkrát ani nezdálo, takže bohužel dokumentaci mám jen minimální. Od té doby se udělalo mnoho pro to, aby při případné další tak velké vodě nebyly škody tak velké, vystavěly se povodňové hráze. Ale řekněme si upřímně, že si přejeme, aby zůstaly jen jako připomínky a nikdy se nemusely použít.
