Otevřela jsem okno a vyklonila se, jak to jen nejvíc šlo. Potřebovala jsem se vyklonit co nejvíc, co nejdál, protože jsem potřebovala vidět v dálce roh lékárny kolem které přicházel od tramvaje do naší ulice tatínek z práce. Vždycky jsme se na něho s maminkou hrozně těšily. Byl to velice laskavý a stále usměvavý muž, který opravdu svoji rodinu miloval a udělal by pro ni cokoliv. Bohužel býval v práci až do večera a myslím, že právě to se také podepsalo na jeho zdraví. Dílna, kde tatínek jako strojní zámečník pracoval, byla v podzemí na rohu Jungmannovy ulice v Praze. Tatínek tam připravoval měděné pásky, které se tzv. „pertlovaly“ . Procházely přístrojem, který je na jedné straně trochu ohnul a také se tvořily malé důlky, které označovaly, kde se pásky přitlučou na okno a vytvoří se pak těsnění, které bylo v té době velice účinné. Někdy v neděli mě tam tatínek brával s sebou, já jsem stála na bedně a pozorovala, kdy se páska v určitých metrech navine na kotouč, a přístroj jsem zastavila. Tatínek kotouč pak sejmul a svázal. Tak byl materiál připraven a mohl se pak vzít k zákazníkovi a těsnění na oknech udělat. Jenže v té dílně se stále svítilo a nebylo tam možné nikudy větrat. Bylo to velmi nezdravé prostředí.
Náhle jsem viděla kolem lékárny přicházet známou postavu. Nevýslovně jsem se těšila. Tatínek měl obvykle na hlavě klobouk, oblek, plášť a pod krkem nezbytný motýlek. Známá postava se přibližovala, až pak bylo slyšet známé rytmické klepání na dveře a tatínek byl doma…. velice často mi přinášel nějaký dárek.
Když byl tatínek doma, bylo vidět, jak je spokojený a ani netoužil někam chodit nebo jezdit. Vychutnával si tu rodinnou pohodu. Přesto, že jsme měli malý byt, nikdy jsem nebyla svědkem hádek mezi rodiči. Byli k sobě stále ohleduplní a tatínek se snažil mamince život všemožně usnadňovat. Tak se stalo, že jsme snad jako první v domě měli vysavač, který tatínek sám udělal. Kde bral na všechno motorky, to nevím. Jako druhý přišel na řadu vysoušeč vlasů, který se postavil na stůl, ale fungoval dobře. Tatínek snad uměl opravdu všechno. Dnes si říkám, jaký to byl výjimečný člověk, protože kromě toho, že uměl všemožná řemesla a všechno dokázal opravit, tak také krásně psal a maloval. A tak se stalo, že když mi spolužačka dala památník, tatínek jí tam namaloval obrázek. Pak už to šlo jako lavina. Všechny děti ve třídě mi cpaly památníky a tatínek nestačil malovat. Dělal to ale také hrozně rád. To, že byl nesmírně vstřícný a ochotný, tak každou chvíli u nás někdo zvonil a prosil, aby jim tatínek šel něco opravit. To byla jediná situace, kdy se maminka opravdu zlobila, protože si pak nemohl odpočinout. Hodně také cestoval po republice a montoval to účinné okenní těsnění. Byla doba války a tatínek byl jednou mimo domov a spal v hotelu. V noci na jeho pokoj někdo tloukl. Když tatínek otevřel, viděl, že přišlo gestapo, které ho legitimovalo. Dozvěděl se, že hledají jednoho muže shodou stejného příjmení, ale podle vzhledu viděli, že to není hledaný. Tatínka tedy nechali být a odešli. Všichni jsme pak byli rádi, že gestapo bylo tak precizní, že se nespokojili třeba jen s někým, kdo by jim usnadnil práci, a přestali hledat.
Dodnes vidím ty modré usměvavé oči a široký úsměv. Na krku tatínka mě vždycky zaujala hluboká a špatně srostlá široká rána. Maminka mi pak vyprávěla, že tatínek musel narukovat jako sedmnáctiletý hoch v první světové válce na vojnu a nedlouho po té byl na krku raněn. Divím se, že tohle vůbec přežil. Když si prohlížím zažloutlou fotografii ve vojenské uniformě, vidím opravdu mladičkého chlapce a říkám si, jak je lidstvo hrozné, že dopustí takovéhle nesmysly. Když byla druhá světová válka a stavěly se barikády, tatínek u nás před domem vyndával těžké žulové dlaždice z cesty, které se dávaly do barikády. Vždycky jsem se o tatínka nesmírně bála. Po válce zase ty dlaždice dláždil zpátky. V ulici jsou vidět dodnes…
Maminka s tatínkem za svobodna bydleli proti sobě v domech, takže maminka měla možnost pozorovat „krasojezdce“, jak se tatínkovi v ulici říkalo. Jezdil totiž u jednoho rady, řídil šestisedadlový vůz a ve stejné barvě, jako bylo auto, měl ušitou uniformu. Pokud v ulici parkoval, bylo to pro lidi dost pozdvižení. Nejde se pak divit mamince, že to byl objekt jejího hlubokého zájmu.
Toto šťastné období zažila maminka jen čtrnáct let. Pak tatínek onemocněl a já viděla, jak chřadne. Lékaři se rozhodli ho operovat a tatínek se pak už z nemocnice nevrátil. Stále jsme nevěřícně čekaly, kdy se ozve známé klepání na dveře, ale už jsme se nedočkaly…
Různé nezvyklé situace a někdy dost nepravděpodobné, ale i šťastné přikládám právě tatínkovi, který na mě seshora shlíží a moje cesty životem asi ovlivňuje…
