Na zahraniční zájezdy jezdíme zásadně s cestovní kanceláří. Má to dva významné důvody. Za prvé, naše jazyková vybavenost je chabá (potřebujeme ozvučit) a za druhé, rádi poznáváme nové lidi.
Velkým oříškem bylo sehnat takovou cestovku, která dělá v červenci poznávací zájezd do Turecka. V letních měsících se totiž jezdí ležet k moři a po památkách se netrmácí!
No a tak hledání cestovky bylo pro nás skutečným oříškem, který byl korunován jediným úspěchem. Nebylo na výběr, tak hurá do neznáma. Byli jsme upozorněni na to, že se zájezd bude konat pouze při obsazenosti šestnácti zájemci. Celkem pochopitelné. Proto jaké překvapení, když na nás na Ruzyňském letišti čekal Turek, který nám lámanou češtinou předal letenku. Z Prahy prý jsme jediní, ostatní se přidají v Istanbulu. Po počáteční panice, že se ztratíme už u nás, jsme statečně odcestovali. V dobré víře, že průvodce nás bude čekat v Istanbulu, jsme se na palubě pustili do konzumace vína a piva. Nohy otekly a ztěžkly, zato hlava byla lehká. Ztratit se v Asii? Žádný problém. Český průvodce nám ho jistě vyřeší. A ejhle. Nevyřešil. Český průvodce nebyl. Pod nápisem cestovní kanceláře nás čekal další Turek, který neuměl česky ani lámaně. Vyzkoušeli jsme, jakou řečí by mohla probíhat konverzace a když jsme zjistili, že žádnou, mlčky a oddaně jsme se vydali za človíčkem, který nás potemnělým Istanbulem vedl k černé Oktávii. V tichosti jsme nasedli a doufali, že naše staré tělní orgány již nejsou k použití.
Zastavili jsme před příjemným malým hotýlkem a čekali, že nás přivítá minimálně šestnáct českých turistů, kteří pravděpodobně přilétli jiným letem. Opět – a ejhle. Po schodech sestupoval starý pán, který už z dálky hlásil, že je průvodce, který je tu pouze pro nás. Chrlil na nás několik zásadních informaci. Jsme jediní účastníci zájezdu. Budeme cestovat onou černou Oktávií. On umí pouze německy, proto se s řidičem nedomluví. Istanbul nezná, proto máme ještě dalšího domorodého průvodce, který umí německy a on nám to bude překládat. (Nemusel, protože jsme té pomalé „hoch“ němčině docela rozuměli). Dále se podivoval, proč chceme do Tróji, když je to jenom hora kamení. Vlastně se podivoval, že vůbec něco chceme vidět. Ve výsledku se naše turistická skupina skládala z tureckého řidiče, který mluvil anglicky, z českého průvodce, který znal pouze německy, z tureckého průvodce, který uměl německy a anglicky a z nás dvou hottentotů. Vlastně komfort. Vždyť kdo si může dovolit cestovat po Turecku autem se svým vlastním řidičem. Vypadali jsme velmi majetně. Počáteční nadšení prodejců zlata a koberců však opadlo, když jsme si po dvouhodinové prezentaci vzali pouze vizitku, že ji předáme našim velmi solventním přátelům.
Cesta po Turecku byla úžasná. I když se nevyplnily naše dva požadavky (ozvučení a společnost), zažili jsme krásnou dovolenou na překrásných místech. Operativně zajišťované noclehy v luxusních apartmánech byly časté, protože ty levnější pokoje byly vyprodané. Jedinou "skvrnou" na cestování byl starý pán, který jak se ukázalo, o Turecku nevěděl nic a místo, aby se postaral o nás, jsme se starali my o něj. Ze zapůjčeného bedekru jsme se dozvěděli, co jsme potřebovali, občas jsme se přidali k jiným skupinám a nejlépe jsme si popovídali s turecky mluvícím řidičem.
Dokonce se nám podařilo vyřešit i problém s odletem, kdy jsme ještě hodinu před startem letadla podupávali před hotelem. Starý pán byl v klidu. Prý je to v Turecku normální. Nakonec jsem to vyřešila jediným telefonátem do Čech, kdy nám syn bleskurychle vyjednal po telefonu taxi. Letadlo jsme stihli. Konec dobrý, všechno dobré. Jen ta cestovní kancelář do půl roku zkrachovala. Vůči nám ale své závazky téměř splnila. Jen nám dluží příplatek za péči o starého pána.