Svět loutek aneb Po stopách Matěje Kopeckého

Zuzko, děkuji moc. Početla jsem si. Zajímavý článek.

Žít na místě "prosycené" kulturní historií, vědět o ní, všímat si jí a rozvíjet dál, to je, Zuzko, velké štěstí. Díky za to, mnohé jsem nevěděl o Týnu nad Vltavou, teď už vím. Krásné připomenutí jednoho dramatického osudu člověka, který obětoval život tlačení Thespidovy káry pro všechny, kteří mají rádi fantazii, radost, věčné dětství.....

„Už“ jsem si vzpomněla. Loutky na ruku jsou maňásci. Ale Hurvajze mám ráda pořád. S+H jsme měli i na gramodeskách.

Tak já se přiznám. Nemám ráda loutky. Jako dítě jsem měla Spejbla a Hurvínka na ruku. Ty jsem ráda měla. Když jsme byli během mých studií s táborem na výletě v Chrudimi a navštívili tamější loutkářské muzeum, zjistila jsem, že se mi tam nelíbí, a strávila jsem prohlídku na balkoně muzea sledujíc dění na náměstí.

I já jsem patřila k těm dětem,které měly vlastní loutkové divadlo. Bylo asi metr dlouhé, necelý metr vysoké a hlavně také, jak píše Ála, mělo stahovací oponu. Jelikož jsme si pohádky vymýšlely, všechny loutky jsme neměly. Dobře si pamatuji, že hastrmany nám nahrazovaly větvičky z borovic se šiškou / hlava/. Uvázané na provázku mohly dělat výskoky, kotrmelce a jiné a jiné blbůstky. Ty byly fajn, mohly se i namáčet do vody na rozdíl od těch látkových. Díky Zuzko, přenesla jsi mne opět do dětských let.

Po přečtení článku také mě přenesly vzpomínky do dětství. Doma jsem měla spoustu panenek, kostek a dalších hraček, ale loutkové divadlo ne. Chodila jsem do knihovny ve městě, kde divadélko bylo, a to jsem si i s dalšími dětmi moc užila. Kašpárek mě ve školce kvůli velkému zlobení téměř každý pátek vykázal z místnosti, kde se hrálo loutkové divadlo, a já musela do kotelny. Chvíli mi to bylo lito. Vše se napravilo, když jsem se synkem pravidelně podobná divadélka navštěvovala. Divadélka a děti by měla být pořád v úzkém spojení!

Při čtení Zuzčina článku si samozřejmě také musím vzpomenout na naše loutkové divadlo. Už si sice nepamatuji, které pohádky jsme společně hrávaly, ale vím, že jsme si vždy s loutkami podle potřeby dovedly poradit. Zelený Vodník hrál draka, selce jsme sejmuly šátek a byla z ní třeba Mařenka, princ měl i koně z dřevěných korálí a další dámy zahrály celuloidové panenky. Ty se však nedaly jako loutky vodit, a tak se občas na zámku nebo v lese objevila ruka jedné z nás, která je přemísťovala... Škoda, že naše divadlo tak neslavně zaniklo!

Také jsme takové loutkové divadlélko měli, nejvíc se mi líbilo, že se mu dala stahovat opona. Dost mě mrzí, že je pryč. Ale s dětmi chodím na loutkové Sváťovo dividlo pravidelně a klasické pohádky jako Koblížek nebo Smolíček atd. zabírají stále. Kašpárek (a taky čertík) je u každého představení, takže tradice Matěje Kopeckého žije.