Rodinná oslava. Radost nebo stres?
Ilustrační foto: ingimage.com

Rodinná oslava. Radost nebo stres?

19. 7. 2017

Narozeniny, výročí, svatba, zkrátka rodinné sešlosti. Měly by být příjemnou zábavou. Často jsou ve skutečnosti stresujícím zážitkem.

Marie bude mít v létě šedesát let. Už teď se toho děsí. Její rodina se těší na oslavu, jí se do ní nechce. „Volala mi sestra, sestřenice i žena bratrance, kterou jsem neviděla tři roky. Všichni se ptali, co chystám. Je mi jasné, že očekávají pozvání na rodinnou sešlost. Zároveň moje narozeniny zuřivě chystají mé dvě dcery. Každá má muže a dvě děti. Když připočtu mého muže, rodinu jeho bratra, rodinu mé sestry, sestřenice a bratrance, z nichž každou tvoří čtyři až šest lidí, polévá mě hrůza při představě, že se všichni chtějí sejít. Kde? V mém panelákovém dvoupokojovém bytě? V restauraci? Kdo to zaplatí? Já z penze? Mé děti? Proč by měly? Pro mě je to vyhazování peněz. Vůbec se na oslavy necítím. To mám slavit, že je mi už šedesát? To se mám radovat, že jsem stará?“

Ano, takový postoj má Marie k oslavám. Někdo zkrátka slaví rád každé narozeniny, někdo nepovažuje za důležité slavit ani ty kulaté. Každý jsme jiný, každý má v životě jiné priority. Jenže, když jde o rodinné sešlosti, panuje jakési obecné přesvědčení, že by o ně měli stát úplně všichni. Že jde přece o skvělou zábavu, tradici, rituál, ba povinnost.

V jedné ostravské rodině mají manželé před rozvodem. Důvod? Dlouhodobé hádky, mimo jiné kvůli tomu, že žena odmítá jezdit na setkání rodiny partnera. Ona to vidí takto: „Je jich kolem třiceti. Jsou hluční a schopni položit mi přede všemi otázky typu jaký mám v práci plat nebo proč máme jen jedno dítě. Za pětadvacet let, co jsme s manželem spolu, jsem s nikým z jeho rodiny nenavázala přátelství. Jedu povinně z Ostravy do Plzně jen proto, že dcera bratrance mého muže slaví osmnáctiny nebo že někdo promoval. Pak tam sedím celou sobotu s lidmi, se kterými si absolutně nemám co říct. Přemítám, že bych víkend raději strávila uklízením domova nebo doháněním restů v práci. Rodinná sešlost je pro mě ztráta času. Navíc cítím, že manželovi příbuzní cítí, že mi mezi nimi není dobře. Je to logické, tohle lidé vzájemně poznají. Oni se vzájemně pošťuchují, žertují, rozumějí si. Já tam sedím, jím jídlo, na které nemám chuť, nutím se do konverzace, ve skutečnosti jsem otrávená, unavená.“

Její muž to nechápe. Myslí si, že jí jeho příbuzní nejsou dost dobří. Jejich manželství je před krachem, už podali žádost o rozvod. „Ty hádky kvůli rodinným sešlostem k tomu hodně přispěly,“ shodují se.  

Pozor na ironické poznámky  
Tak jak to je? Měli bychom se do rodinných setkání a oslav nutit, i když nás nebaví a necítíme se na nich dobře? Jsou povinností, tradicí, která se má dodržovat? Nebo je lepší ctít, že každý jsme jiný a nenechat se vmanipulovat do ničeho, co sami nechceme?

„I v tomto případě platí, že bychom měli volit takzvanou zlatou střední cestu. Pokud například máme v rodině staršího člověka a víme, že by rád slavil kulatiny v rodinném kruhu, je slušnost pozvání přijmout a tak trochu se přemoci k vlídnosti, byť se nám rodinné oslavy příčí. Prostě udělat babičce radost nikdy není na škodu, nakonec z toho sami můžeme mít dobrý pocit,“ říká psychoterapeutka Jana Novotná. „Naopak, pokud máme zkušenost, že se rodinné setkání mění v hádku, stres či že se rodina schází hlavně proto, aby si její členové předvedli nová auta a fotky z luxusních dovolených, je v zájmu zachování vlastního zdraví lepší se slušně omluvit a vymyslet si důvod, proč se nemůžeme zúčastnit,“ dodává.

O tom, že varianta číslo dvě bývá často nezbytná, svědčí další reálný případ ze života. Vypráví ho padesátiletá Alice z Olomouce: „Moje matka je poněkud moc přímá a říká, co si myslí. Takže na rodinných oslavách například vítá svou snachu slovy: No ty jsi se dobře vdala, ty jen kyneš, holka zlatá. Vnučku, která se chystá vdávat, počastovala větou: Tak co, ještě pořád jsi rozhodnutá vzít si toho budižkničemu, který ani nebyl schopen vystudovat vysokou školu? Nevíme, proč to dělá. Možná si ironickými poznámkami vůči nám kompenzuje nějaký problém. Ale výsledkem je, že se většina rodinných příslušníků vymlouvá na různé věci pokaždé, kdy se má konat nějaká rodinná sešlost. Já, statečná na ně přesto jezdím. Chci mamince udělat radost, protože vím, že přestože se k nám takto chová, ve skutečnosti je ráda, když k ní přijedeme. Vždycky nachystá spoustu jídla, rodinná setkání si vyloženě užívá. A přitom do nás rýpe a rýpe.“  

Verunko, papej knedlíčky  
Muži zpravidla mlčí. Nebo se brzy opijí. Nebo stojí před domem v hloučku a společně klábosí. I to je častý obrázek z rodinných setkání. Akce, které mají za cíl rodinu stmelit, ve skutečnosti probíhají tak, že ji rozdělí. A co teprve, když se v rodině vyskytuje větší dítě, nedej bože puberťák. „Ne, já na tu oslavu nejedu, já se tam pokaždé nudím.“ „Babička má sedmdesát, bez tebe by si oslavu neužila.“ „Zase mi bude říkat, že jsem hubená a cpát do mě knedlíky a dorty.“ „No tak se přemůžeš a ty knedlíky prostě sníš.“ „Ne, nepřemůžu, nesním. Protože nechci vypadat jako Verunka, kterou má babička stejně radši než mě.“ „No to se nediv, protože sestřenice Verunka není hubená jako lunt, babiččiny knedlíky jí a na rodinné oslavy jezdí.“ „Jo a pak píše na Facebooku, že to byla pruda a že ty knedlíky vyzvracela.“

I to je velké dilema v mnoha rodinách. Nutit otráveného puberťáka jít na oslavu babiččiných či dědových narozenin? Nebo nenutit?

„Rodinné rituály nejsou přežitek. Naopak, dítě by mělo vidět, že se rodinní příslušníci jsou schopni scházet, povídat si, diskutovat. Odnese se si z toho do života obrázek soudržnosti rodiny, pocit, že rodina je důležitá. To je v dnešní době, kdy jsou rodiny čím dál více rozdrobené, podstatné,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. A dodává: „Dítě má mít mantinely, rodiče mu mají jasně říkat, co se sluší, co má dělat a co naopak ne. V opačném případě z něj roste malý tyran, který určuje rodině svá vlastní pravidla.“

Univerzální rada, jak na to, aby rodinné oslavy nebyly stresem, ale zábavou, na kterou se těší puberťáci i senioři, neexistuje a každý by si měl najít vlastní přístup. Bohužel, mnoho lidí ví, že je to hodně těžké. V mnoha případech téměř nemožné. Takže, pokud vás nějaká rodinná oslava čeká nebo ji snad sami organizujete, hodně štěstí, pevné nervy a minimum očekávání, že proběhne v klidu a v pohodě.

rodina
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Doležel
Zkusili jste si objednat DJ? Například DJ Patzy, jehož služeb jsme využili loni počátkem roku, kdy ještě nevypukl koronáč, byl fakt velmi zábavný a pohotový, co se týká výběru dětské hudby..a dokonce zahrál dětem i na přání- https://djpatzy.cz/dj-na-vecirek/
Zdenka Jírová
Nás je na štěstí tak málo, že se všichni vejdeme k jednomu stolu. Scházíme se nejen na Vánoce , ale i v průběhu roku a oslavíme všechny svátky i narozeniny. Občas pozvu rodinu ke společnému obědu,to když přijede dcera a vnuk z Prahy, tak je to důvod ke společnému setkání. Nějak to považujeme za normální a nijak nad tím nepřemýšlíme. Byla jsem k takovým setkání vychována a spíš se divím, že to někde jsou nepřekonatelné problémy.
Jan Bratan
My víme že dobré oslavy jsou teď v ůnikových místnostech. Vejde se tam hodně lidí a je to zábava, pro libovolnou věkovou kategorii, minule jsem tam slavil svoje 40ny a jako vážně skvělé. byli jsme myslím tady - https://questerland.cz/ - v té místnosti se zombíkama.
Dagmar Bartušková
Nás je i s příbuznými málo, tak veškeré oslavy necháváme na restauracích. Ty časy, kdy jsme slavili doma, dávno minuly.
Marta Novotná
Můj názor je - lépe se setkat na oslavě než na pohřbu. A mám pocit,že počet pohřbů stoupá úměrně k věku. Proto se raděj bavím na oslavě s rodinou a přáteli kdykoliv je příležitost. Mezi rozumnými lidmi lze vyřešit i finanční náročnost, u nás se vždy domluvíme co kdo připraví a zařídí. Samozřejmě každý podle svých možností. Nejraději mám setkání nahodilá a neplánovaná, přátele i příbuzné vidím ráda kdykoliv.
Marcela Pivcová
Podle mého mínění je tento článek úplně pravdivý. Mám příbuzných minimum - s některými se ani nestýkáme - a tak oslavy, které přicházejí velmi zřídka, jsou spojeny aspoň trochu se stresem. Padesát jsem nejprve oslavila oficiálně ve školním kolektivu, potom se sedmičkou přátel v panelákové garsonce. Na svou šedesátku jsem nastupovala na brigádu do archivu a na datum narození se nikdo ani nepodíval. Další výročí nepřipomínám. Nejraději mám posezení jen s několika dobrými přáteli, bez ohledu na to, jestli někdo něco slaví.
Věra Ježková
Již jsem zde někde psala, že nechápu, když lidé při narozeninách říkají, že už není, co slavit. No přece to, že se jich člověk dožil. Rozumím ale nechuti organizovat velké rodinné oslavy. Já se účastním pouze jednoho setkání velké partnerovy rodiny o Vánocích a to je moc fajn. Všichni jsou rádi, že se zase vidí a mají si o čem povídat. Místo setkání se střídá. Když je potřeba, i do dvoupokojového bytu se vejde kolem třiceti lidí včetně dětí. Jinak zastávám názor, že narozeniny jsou moje a můžu si s nimi dělat, co chci. Takže je slavím v menším rodinném kruhu. Asi by to chtělo nějak šetrně rodině vysvětlit a do ničeho se nenutit. Jak, na to samozřejmě návod nemám.
Alena Vávrová
My slavíme odjakživa rádi, ale já už sama zvládám jen s vypětím nachystat pro tolik lidí a mladí mají málo času pomoci, jedině snad když je to oslava přímo jejich a koná se to tady na zahradě. To bývá úplně nejlepší. Chlapi se vyžívají v grilování a hned je o dost míň práce ;-). Nebo když zeť uvaří gulášek v kotli na ohni. A taky již nelpíme na tom, že to musí být přesně v určitý den. Koná se to, když to většině rodiny časově vychází a je slušné počasí.
Alena Tollarová
Jmenované Marii bych doporučila, aby si přečetla můj článek Šedesátka, kde jsem se s tím samým problémem vypořádala po svém. A letos v naší rodině byla devadesátka, ke které jsme dali dohromady širokou rodinu, která by se jinak nesešla a bylo to prima. Občas by asi bylo dobré se neškaredit a třeba i ty ironické poznámky brát s humorem.
ivana kosťunová
Oslavy ráda chystám a ráda zvu hosty. S těmi rodinnými oslavami je to trochu komplikovanější, jak zde bylo správně uvedeno, jakmile to začne mít ráz povinnosti, začne to obtěžovat, je lépe takové oslavy omezit. Když se uvidíme na svatbě, kulatin babičky či dědečka, a důležitějších výročích, bohatě to stačí, abychom se viděli rádi a měli si co říci. V ostatních případech neváhám se slušně omluvit.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.