Pohlednice. Je věkem zažloutlá jako staré peří. Dívám se na ni a v hlavě se mi rodí vzpomínky. Vždyť tu rozložitou třípodlažní budovu, která je na pohlednici zachycena, dobře znám. Přepadne mě touha tuhle budovu znovu vidět.
Za pár dní stojím před ní. Na krok od mě začínají schody ve tvaru rozevřeného vějíře, kterými se do budovy vchází. Jsou zakončené masivními dveřmi s okrasným kováním. Dveře jsou pootevřené a lákají mne, abych vešel dovnitř. Pokušení je to mocné a už předem vím, že mu neodolám, podlehnu a vejdu. Jak bych neměl odolat, když jsem nebyl za těmi dveřmi skoro padesát let, a teď bych se rád dověděl, co se změnilo?
V této budově jsem prožil celých devět roků. Tenkrát se mi zdálo, že devět nekonečně dlouhých, líně se vlekoucích a loudavých roků. Dnes dobře vím, že pádily jako závodní koně, jež do slabin bodají ostruhy neúprosného žokeje, kterého ani ten nejbohatší člověk na světě neuplatí, aby na chvíli zastavil nebo alespoň zvolnil. Žokej se jmenuje Čas, a ačkoliv se nám někdy zdá, že své koně ženě divoce a rychle, ve skutečnosti cválají svým stálým a neměnným tempem, které nám umožňuje hodně v životě poznat, hodně vidět, hodně prožít, hodně si pamatovat, a proto hodně mít na co vzpomínat. Na budovu, před kterou stojím, vzpomínám hodně, a také si pamatuji skoro každý detail nejen vnějšku, ale i vnitřku. A proto jsem teď až nutkavě zvědavý, co se uvnitř budovy změnilo, co je nového nebo co zestárlo spolu se mnou. Trochu mám strach, že těch změn bude hodně a že uvnitř už nebude nic, jako bývalo. Stejně jako ve mně.
Padesát let zanechá na domech i na člověku originální podpis. Nelze ho nepřehlédnout. Když jsem naposledy z této budovy vybíhal do náruče světa, má hlava se pyšnila světlými vlnitými vlasy a nohy se v běhu míhaly jako telegrafní sloupy podél silnice, když je míjíte v rychle jedoucím autě. Dnes své vlasy znám jen z archivních fotografií a nohy už se nemíhají, spíš líně sunou. Tahle budova však kupodivu nezestárla, alespoň navenek. Omítka, kdysi popraskaná a šedožlutě omšelá, svítí nyní do dálky novou čistotou, střecha je zrenovovaná a okna mně vůbec nepřipadají jako ta, která jsem viděl, když jsem se naposledy na budovu podíval a očima jí řekl ono pubertálně vzdorovité: „Konečně!“.
Ano, stál jsem před budovou školy, kterou jsem kdysi opouštěl v dobrém rozmaru a bez lítosti. Člověk si v patnácti letech myslí, že roky ve škole strávené byly dozajista zbytečné, a že teprve pak, až ze školy vyletí jako pták puštěný z klece na svobodu, začne ten pravý, zajímavý a dospělý život plný dosud zakázaných dobrodružství. Vysvětlit ovšem patnáctiletému, že se v tomto očekávání mýlí, je prakticky nemožné. To už snáze projde pověstný velbloud uchem jehly.
Na prvním schodu jsem se zastavil a ještě chvíli váhám, mám-li přece jen vejít. Bolest z tíhy nenávratně uplynulého času, který mi uvnitř určitě nastaví své pravdivé a věkem popraskané zrcadlo, není to, co bych chtěl nyní prožít. Ale je v povaze každého vzpomínání na dobu mladosti, že z peněženky našeho života nám krade zlaťáky mládí a kupuje si za ně růžové brýle. Jimi vidíme minulost lepší, než je naše současnost.
Hladím dlaní kamenné zábradlí schodů. Kámen je hrubý a zvrásněný ďolíčky jako tvář starce. Není se co divit, vždyť je vystavený již sto dvacet let rozmarům počasí i dětí (zvláště kluků darebáků, co mají v kapse kudlu rybičku vždy připravenou do něčeho alespoň rýpnout, když už se nedá říznout). Cítím, jak se tím dotýkáním letitého zábradlí skrze mou dlaň do mě vlévá - polehounku a zvolna -, vděčnost. Sílí ve mně pocit, že těch skoro padesát let životní cesty po odchodu ze školy vedlo správným směrem a že radost, se kterou jsem na přelomu dětství a dospělosti školní budovu opouštěl, nepramenila z úlevy, že školní docházku už mám konečně za sebou.
Kus povětřím zvrásněné žuly školního schodiště mi sděluje příběhy tisíců rukou, které se ho dotýkaly a vtiskávaly do jeho paměti všechny pocity, co jich svět zná. Pocity, které byly i mé. Pocity počátečního strachu dítěte, kterému vezmou jeho bezstarostné hry a na záda mu pověsí aktovku povinností. Pocity údivu školáka, který si uvědomuje bezednost nepoznaného. První pocity bolesti z neúspěchu, vnímaného jako křivdu. První radostné pocity hrdosti z úspěchu, vnímaného jako vítězství. Časté pocity skleslosti z vysmívání a občasné pocity zoufalství z pohrdání. Pocity radosti, že jsem součástí kolektivu, a proto silný, a pocity smutku, že jsem navzdory tomu sám, a proto slabý. Pocity zmatku a nenaplněnost první školní lásky. První zářivé hvězdy poznání pocitů vlastní tělesnosti. Nevyzrálé pocity namyšlenosti, pýchy a okouzlení sám sebou. A pocity pádů, před okolím nepřiznaných. Dnes úsměvný, tehdy zcela vážně nabubřelý pocit jistoty, že svět tam venku za školním plotem mi leží u nohou a podřídí se mi.
Všechny ty pocity, které mi víří hlavou jako divoký vítr a kterým rozumím až teď, když stojím na školním schodišti a ono mi vypráví, že můj školní čas byl plně prožitý, mé pocity sbíraly zkušenosti a oči, které v bráně školního dvora vzdorovité říkaly: „Konečně!“, vyjadřovaly postoj, který byl tehdy žádaný a kolektivně přijímaný jako jediný správný. Ale ve skutečnosti, soukromě, se ty oči loučily lítostivě a se strachem, co bude dál.
Vcházím do budovy, ale hned mi je jasné, že mě má touha vidět všechny ty změny vlákala do pasti. Jasně chápu, že je někdy lepší, možná i rozumnější, ponechat si v paměti místa, věci i lidi takové, jaké jsme je viděli naposledy, a to zvláště tehdy, bylo-li tomu opravdu dávno. Změny, které totiž uvidíme, často rozboří dosud pevný hrad vzpomínek. Změny náš rozum nebude chtít přijmout. Stojím v chodbě školy, kterou si pamatuji jako dítě a později mladík, a uvědomuji si, že mě čeká kolize obrazů z mých vzpomínek s obrazy toho současného, co uvidím. A opravdu vidím, že všechno je jiné.
- Jen se podívej! - výsměšně na mě hulákají mé vzpomínky. - Jen se podívej, jak je teď všechno jiné! Ale kdyby jenom jiné, je to horší! Cožpak si dobře nevzpomínáš, že tady před půlstoletím byla široká, dlouhá a prostorná chodba? A teď je ta chodba úzká, krátká a tísnivá, až máš z toho nelibý pocit. Představ si, že se tady o velké přestávce musela promenádovat skoro stovka dětí. Umíš si to nyní představit? Neumíš. A tahle místnost, jen se podívej! To přeci bývala tělocvična! Když jsi měl běžet z jednoho konce na druhý, zadýchal ses už jen tou představou. A nyní bys z jednoho konce na druhý přešel několika kroky a na jeden nádech. A třídy, jak si jistě vzpomínáš očima školáka, byly veliké jak cirkusové šapitó, kde se mohla fantazie vznášet do kouzelných výšek neznámého, vzrušujícího světa. Teď třídy vypadají jako malé úřednické kanceláře pro nudné vyřizování nudných záležitostí nudného světa, kam křídla vzrušivé fantazie nepatří. Možná je to i proto, že na dveřích do bývalých tříd jsou nyní neosobně cizí cedulky jako show room, direct manager, personal director. A vůbec, všechny místnosti, spojovací chodby, dveře, okna, schodiště, stěny, stropy, všechno bylo přece větší, váženější, respektuhodné, i když víc ušmudlané, zašpiněné a otlučené....“
Rychle z budovy odcházím. Ani jsem si ji nestačil prohlédnout celou. Možná, že bych to i dokázal, ale z místnosti, ze které jsem kdysi vybíhal s aktovkou a těšil se na cestu domů kolem rybníků, vyšel neznámý muž a zeptal se mě, jestli někoho hledám. Asi bych vypadal jako slabý na rozumu, kdybych mu řekl, že hledám sebe před padesáti roky.
Ale alespoň pravdivě jsem mu odpověděl, že jsem do této budovy chodil jako školák. Shovívavě se pousmál (skoro jsem měl pocit, že ten úsměv vyjadřoval jeho posměšnou, pichlavou a jízlivou, avšak nevyslovenou myšlenku „zas jeden stařeček pamětník, co tu chytá v žitě“), pokýval hlavou a zamířil k východu z budovy.
- Teď jste ale na soukromé půdě, - řekl nekompromisně, - a proto, jestli nikoho nehledáte, opusťte, prosím, toto místo. - A ukázal rukou ke vchodu. Možná se mu v ruce i rozhořela louč plamenného hněvu.
Vyhnání bylo dokonáno a já jsem ze vzpomínek na minulost odletěl do současnosti jako papírová vlaštovka, kterou jsem rád házíval z nejvyššího školního okna. Tehdy ji unášel v nekonečném a rozumem neomezeném prostoru vánek jistoty a bezstarostnosti. Dnes ji unášel vichr, který s ní narazil do stěn ustavičných změn a omezení.
Vzpomínky jsou pastí, do které se lze snadno chytit. Stačí jen na chvíli zapomenout, že co bylo, to bylo a jediné, co má smysl, aby zbylo, je naše láska ke všemu, co jsme žili, žijeme a žít budeme. A jestli máme možnost vrátit se na místa, ve kterých jsme prožili kus života, položme si nejdříve otázku, jestli ta místa chceme opravdu znovu vidět. Může se totiž stát, že z nich budeme vyhnáni jako z ráje. Vyhnáni buď naší vlastní lítostí, že nic není jako dřív, nebo někým, kdo s námi lítost nesdílí a nemá, protože právě, že nic není jako dřív, mu umožňuje vytvářet nové.
A to je vlastně nakonec pro budoucnost dobře. A minulost ať už žije jen na starých pohlednicích věkem zažloutlých jako staré peří.
