Pozor na depresi. Senioři i jejich okolí ji podceňují

Víte, ono je to těžké. hlavně u starších lidí Není pro ně jednoduché si něco přinat. Vzhledemk tomu, že v této společnosti nadále přetrvává názor, že když někdo si najde psychiatra, či psycholga a začne svůj problém řešit, Tak je povžován za blázna a pod. Nedaj bože být hospitalizovaný v PN. Zajímavé je, že tento názor sdílí hodně mladých lidí. Ale je také zaajímavé kolik mladých lidí má takovéto problémy. Staří lidé ale tyakové věci snáší mnohem hůř. Mladý když spadne na hubu, tak se spíš otřepe, jak starší člověk, který má zdravotní problémy, do toho se nabalí nějaké rodinné a pak se stává, že prostě neví kudy kam. Je čím dál skleslejší, nervoznější a začíná být i protivný vůči svému okolí a nebaví ho ve své podstatě vůbec nic, ani vlastní život. Pak se vám vkrádají myšlenky v podobě skoku pod vlak, či z mostu nebo se taky někde pohoupat. Nejraději by jste se už viděli v tom dřevěném spacáku. Je to kruté, ale je to tak. v tom Nejvíc tyto lidi trápí nezájem jejich nejbližšího oklí. ano, jak jsou krásná slova, my Tě máme rádi atd. Ale když dojde klámání chleba, tak se zjistí, že ono je přednější něco jiného, než ta láska. Slyšíte, to děláš špatně, měl by jsi to udělat jinak, jak dlouho to tak chceš dělat. Ale žádný vám neřekne jak to tedy máte udělat. Oni to neví! Proč! Protože nikdy nebyli v kůži toho člověka, který má problém, pořádně se ani nezeptají proč je to tak, nebo onak. Že vy, ty problémy chcete mít taky z krku, aby jste se mohl v myšlenkách soustředit na něco jiného. Tak v noci nespíte, přemýšlíte o nesmrtelnosti chroust, a vhlavě vám běží nepřetržitá smyčka všech možných problémů, ale žádná kloudná myšlenka. Co pak pomůže nějaká terapie v PN. Kde jste si srovnali nějak myšlenky a když se vrátíte domů, že pramálo z toho, co jste si napánovali a čakali aspoň pohopení, když už ne pomoc, tak jste tam kde jtse byli před nsátupem do PN. Cpete se práškama na vše možné a stav je takový, že když ne stejný tak ještě horší. A poku si takový starší člověk nenajde někoho, s kým si může povykládat, třeba i oté nesmrtelnosti toho chrousta, jste totálně v háji. Nehorší je ta samota. Dnes a denně čučání do čtyřech stěn a bílého stropu. Nemít si s kým promluvit, to je ta největší můra. Bohužel jsou lidé, kteří se těžko s tímto stavem vyrovnávají. Najdou jse i jedinci, ktří prostě svým chováním až nápadně vystupují, snaží se komunikovat s klolím, ale to je jen pozlátko. Ta osoba se tak chová, proto, aby aspoň na chvíli dělala něco jiného. Jakmile všakzůstane sama, jede v tomzase dál. Tu hlubokou krizi, která se pod tuto pokličkou skrývá, nikdo nevidí. AS bohužel, je to smutné, ale tak na to někdy nahlíží i zdravotnický personál. Netýká se to však je starších lidí, ale i lidí, kteří jsou odkázáni na pomoc někoho jiného a navíc ještě bojují se svým postižením. Obdivuji, některé jedince, jak se dovedou prát s svým nelhkým osudema věří, že může být líp. Co to takovou osobu stojí si fyzických, ale hlavně psichyckých o to se nám nezdá. A každý madý y si měl uvědomit, že jednou příjde doba, kdy sám bde stár a bude potřebovat pomoct. Nikdo nezůstane mladý. Všichni mám svůj život nějak ohrničen. Ale dovedem si jejztrpčovat zbytečnými půtkami a nevraživostí jeden k druhému. Vytrácí se úcta ke starému člověku. Mladí se nasarého člověka dívají s despektem, Jak to, že si dovoluje vůbec žít a ubírat mu kyslík. A situace díky některým "inteligentgním" lidem bude ještě horší. Zase se probírají důchody.Opětovně jedni a ti samí zase napadají zvýšení důchodů. Nejraději ba všechny staré viděli v naprosto v jiné dimenzi, než té živé.

Článek velmi vítám. Podtrhuji větu, že deprese je normální nemoc. Něco o ní vím, i když jsem si ji prožila již ve věku mladším. Nemusí tedy nutně souviset se stářím (v němž má zajisté svá specifika daná zdravotním a sociálním stavem člověka). A protože je to nemoc, je dobré s ní jít k lékaři a léčit ji léky. Nesnáším, když se o depresi mluví jako o „depce“ a když je postiženému doporučováno, aby si z toho nic nedělal a překonal ji vůlí. Nejde to. Zrovna tak jako třeba nejde „rozchodit“ zlomenou nohu.

Deprese nevnikne náhle.Bylo by potřeba lépe informovat seniory o telefonních linkách pomoci pro seniory,jsou bezplatné,24 hod.Jsou tam vzdělaní lidé,vyslechnou,poradí kde v místě bydliště lze najít poradnu zdarma.Věřte že když svoje problémy někomu vyříkáte,moc se vám uleví,vlastní zkušenost.

Obávám se, že v případě hluboké deprese psycholog nestačí. A psychiatra platí pojišťovna. Jen objednací lhůty jsou několik měsíců a to pak může být pozdě. Pokud se člověk dlouho rozhoupává (a to většinou), pak dojde do ordinace a objednají ho za půl roku.....

Pravdivý článek, tak to v životě starých a zejména osamělých lidí bývá. Jenže kdo jim podá pomocnou ruku a ukáže cestu ? Vidím jak staří lidé mnoho doplácejí v lékárnách za léky, pak musí zase ušetřit na jídle a už tak malé žicvotní úrovni. A myslím, že i návštěvy u psychologa se musí platit. Takže starý depresivní člověk je na tom špatně, v tomhle je naše společnost velmi pozadu. Pokud není láskyplná rodina, tak osamělý , nemocný a starý člověk je na tom opravdu zle .

Článek mě zaujal a je velmi poučný. Dík ,že se někdo zabývá psychikou starších lidí.