Téma týdne: Telefon, to býval občas horor!

Zuzko, ty máš ale pamatováka. Jak jsme mohli bez telefonů žít? Nejhorší byly situace, když bylo nutné v noci přivolat lékařskou pomoc. Jedinou možností byla vrátnice továrny.

Nikdy jsme neměli pevnou telefonní linku. Před naším věžákem stojí telefonní budka, kterou jsem léta využívala tak, že jsem měla domluvenou hodinu volání. Buď někdo volal na její číslo mně, nebo já někomu. Občas nám do toho vstoupil jiný podobný zájemce o hovor, a to pak byl horor, když mluvil a mluvil a mluvil ... Kolikrát jsem se nachomýtla u budky, když někdo někoho sháněl, občas jsem šla do okolí vyřídit nějaký vzkaz. Už dlouho jsem neslyšela vyzvánění, ani neviděla nikoho volat. Jen děti si tam občas chodí hrát na telefonování. Kde ty časy jsou!

My jsme chodili telefonovat do statku, kde byl telefon vedle kravína. U nás na sídlišti jsou tři, stále fungující budky. Hezky jsem si díky Tvému článku Zuzko zavzpomínala.

Zuzko, jsem z vesnice a telefonovat jsme chodili na poštu do kabinky. To jsem zapomněla napsat.

Jo telefon, to je dobrý sluha, ale zlý pán. Zkouší naši vůli. Když byly moje děti v cizině, protelefonovala jsem pěkný balík. Ale nepřipomeňte dítěti, kde má domov, kdo ho čeká a má rád?

Jo telefon, to je dobrý sluha, ale zlý pán. Zkouší naši vůli. Když byly moje děti v cizině, protelefonovala jsem pěkný balík. Ale nepřipomeňte dítěti, kde má domov, kdo ho čeká a má rád?

Zuzko, je to tak...my jsme doma telefon neměli a když jsem ho pak chtěla, už dávno po revoluci, čekala jsem ještě mnoho let. Bydleli jsme na konci města...volat jsme chodili k sousedům nebo do budky na náměstí... Od roku 2000 mám mobil, což je už taky hodně let...a budky nepoužívám..

Dětství jsem prožll na vsi, ve které byl telefon na národním výboru, ve statku, ve škole a u nás doma. Lidé k nám chodili telefonovat. Kolikrát se pokouším vzpomenout si, jak jsme mohli organizační záležitosti řešit bez mobilů. Už si to neumím představit. Článek u mne vyvolal vzpomínky na dětství a mládí.

A to byste viděli ty hororové situace na vesnici, kde byla jedna jediná budka u paneláků na sídlišti. Vesnice se čtyřmi tisíci obyvatel + početná vojenská posádka. To se stálo v pěkně dlouhé frontě a někdy i čekající poslouchali milostná vyznání, hádky. Vše, co život přinesl.

U nás na sídlišti udělali z nefunkční budky knihovnu kam lidé nosí nepotřebné knihy a také si mohou odnést.Také jsem tam připěla.