Rozhodnutí, kam bychom se mohli podívat, ovlivnila moje poznámka, že jsem byla v Benátkách už dvakrát a pokaždé pršelo. No, a jelikož, kam se se s mým protějškem vydáme, obvykle je hezky, rozhodli jsme se vyzkoušet i Itálii. Po několika hodinové cestě přes Rakousko, která byla bez problémů a v plné pohodě, se zajímavými zastávkami a odpočinkem, jsme dorazili do Benátek.
Tentokrát opravdu nepršelo, a tak jsme si mohli dopřát pravé, italské espresso na náměstí sv. Marka s podmanivou hudbou za zády a výhledem na Dóžecí palác. Vzhledem k dopolední hodině jsme měli i svého číšníka. Jmenoval se Simone a byl velice milý. (Tak při částce, co jsme za kávu zaplatili, se nedivím). Celodenní jízdenka na dopravu nám umožnila křižovat kanálem Grande a kolem ostrova, jak se nám chtělo. Podařilo se nám navštívit i kostel Santa Maria della Salute, jeden z morových kostelů ( rotunda s osmi kaplemi), známý stropní malbou od Tiziana. Samozřejmě jsme si nenechali ujít nejznámější most Ponte Rialto, a díky své zálibě v geocachingu jsme se dostali i do turisty málo navštěvovaných míst. Bohužel tady navigace v mobilu moc nefungovala, a tak jsme spíše courali uličkami, než hledali kešky. A při tom courání jsme špekulovali, jak to vlastně funguje po té lidské stránce, a dozvěděli jsme se, že domy mají svoje cisterny a pak přijede loď, řekněme fekálloď a vše přečerpá. Moc ráda bych se podívala do některého obyčejného domu, ale to se nepodařilo.
Přepluli jsme i ostrovy Murano a Burano. Murano je ostrov skla. Je to tak. Pekárnu doslova hledáte, všude jsou obchůdky se sklem. Figurky, zelenina, ovoce, šperky, vše ze skla. Je to pěkné, ale pro mě lapače prachu, takže suvenýr nebyl. Mají tam i podivný zvyk. V jedné restauraci u kanálu jsme si chtěli dát kávu a vodu, ale byli jsme vykázáni do vnitřních prostor restaurace, že místa u kanálu jsou pro obědvající klienty, a přitom bylo volných několik stolů. Kávu jsme si stejně dali, a to na druhé straně kanálu v cukrárně. Cestou na Murano loď zastavila u většího ostrova, stanice a snad i ostrov se jmenuje Cimetero. Celý ostrov je jeden veliký hřbitov. Smutné, ale svým způsobem krásné. Po připlutí na ostrov Burano to vypadalo jak v omalovánkách. Co domek, to jiná barva. Burano byl původně ostrov rybářů a prý podle barvy unavení rybáři našli ten svůj domek. Dnes vyniká ještě krajkou, šikmou věží kostela a fantastickým klidem.
Druhé italské zastavení bylo Miláno. Miláno město módy. A jako většina velkoměst i město nepořádku. Ubytovali jsme se a vyrazili na obhlídku. Po výstupu z metra jsme doslova zkoprněli úžasem. Milánský dóm. Krása, z které se tají dech, umocněná bílým mramorem. Chrám je přes 150m dlouhý, asi 100m široký a 45m vysoký. Vnitřek chrámu není tak zdobný, ale pět chrámových lodí a čtyřicet sloupů vás zaujme. Od chrámu jsme se přes galerii Viktora Emanuela II, což je shoppingový ráj (kabelka Louise Vuittona za 2000 Eur), dostali k opernímu domu La Scala. Na první pohled nenápadná stavba, a kdybych nevěděla, že zde stojí, prošla bych kolem asi bez povšimnutí. Čekal nás ještě hrad Castello Sforzesco, sídlo rodů Visconti a Sforza velký hrad s krásným parkem. Zajímavostí je, že znak rodiny Visconti (had) posloužil jako inspirace pro znak vozu Alfa Romeo. Návštěva další památky byla pro mne veliké překvapení. Byla to návštěva kostela Santa Maria delle Grazie. Když jsem se dozvěděla, co je uvnitř, myslela jsem, že se radostí zblázním. Freska Leonarda da Vinciho Poslední večeře Páně. A já ji uvidím. Těch možných 15 minut stálo za to. Byla to nádherná tečka za Milánem a my se vydali směr jezero Lecco a Innsbruck.
Co nás čekalo cestou, co jsme navštívili a prožili, napíši v dalším povídání z naší cesty po EU.
