Pro lékaře nejsem pravá nekuřačka

Kouřit jsem přestala před 20 lety. Ze dne na den. S několikaměsíční nezávaznou psychickou přípravou. Pomohla mi k tomu knížečka A. Carra Sbohem cigareto. Uvěřila jsem tomu, co autor psal: že „neexistuje chuť na cigaretu“, že když přestanu kouřit, o nic nepřijdu, že žádná prázdná místa v mém životě, která jsem vyplňovala cigaretou (například přestávky při poradách, v divadle aj.), nenastanou. Přesvědčila jsem samu sebe, že cigareta je „hnus fialovej“, a tudíž na ni nemůžu mít chuť, jako ji nemám třeba na rajčata. Přestat kouřit u mne nebyla věc pevné vůle, ale svobodného rozhodnutí. Pokud bych k cigaretě přistupovala jako k bonbónku, který bych si ráda dala za odměnu, ale vím, že si ho dát nesmím, nikdy bych kouřit nepřestala. Nechápu, jak někdo může říct, že vydržel nekouřit třeba dva roky. Já jsem vydržela nekouřit asi 14 dní. A pak už nebylo, co „držet“.

Díky, Zuzko, za tento článek. Za to, že sis sedla a rozebrala své kuřácké zkušenosti. Jako pravá nekuřačka bych mohla dlouze popisovat můj život s kuřákem ... nyní bývalým. Jediný důvod byl ten zdravotní. I tak jsem ráda, když nevysypávám z kapes před praním tu nechutnou náplň cigaret ...

Také jsem bývalá kuřačka, moji synové kouří a dost a mě to štve, jenže je to droga, chce to pevné odhodlání, anebo bohužel kuřáky zarazí zlá nemoc a to už je pozdě. Kdo nekouří, je na tom skutečně lépe, zdravotně i finančně. Pokud jde o slabé sváteční, tak mi to nepřijde tak hrozné, hlavně dospěláci mají vědět co dělat. Ale striktní zákazy se mi nelíbí.

Přestože jsem vyrostla v rodině kuřáků, nikdy jsem nekouřila, ani jsem to nezkusila, přestože mezi spolužáky na střední škole jsem byla bílou vránou. Nemám ráda , když mě někdo do něčeho nutí. Moje vlastní rodina byla vždy nekuřácká , také málokdo z našich přátel kouřil a i ten respektoval naše nekuřáctví. Se zákonem souhlasím, protože kouření velmi poškozuje zdraví, a nejen vznik rakoviny, ale i srdeční onemocnění, diabetiky a další. Pracovala jsem na hygienické stanici na odboru ovzduší a vody a mimo jiné jsme dělali kontrolu ovzduší i v interiérech. Kdyby každý kuřák viděl, co vdechuje do svých plic, určitě by se nad sebou zamyslil. Dodnes vzpomínám na pracovníky v restauracích, jak asi zdravotně dopadli po víceleté práci v tomto ovzduší, kde jsme rovněž měřili. Bylo to neuvěřitelné. Jde jen o vůli každého kuřáka, zda chce změnit své návyky. Politiku bych do toho nepletla, ta s tím nemá co dělat.

Nikdy jsem nekouřila, ani po tom netoužila. Stačilo mi, že později kouřil manžel. Naštěstí nám nehulil ani v bytě, ani v autě. Je mi upřímně líto dětí, jejichž rodiče kouří všude. Pokud nemusím dýchat s kuřáky stejný vzduch, ať si své zdraví klidně ničí, když jim to za ten smrdutý požitek stojí. :-)

Už jsem to tu psala. Jsem kuřák, nikoho tím neobtěžuji, respektuji místa, kde se nekouří a neodhazuji vajgly po ulicích. Myslím, že tím nejsem méněcennější než nekuřáci. Proto mi vadí některé výroky nekuřáků, hlavně těch napravených. Ti jsou nejhorší a občas ztrácí soudnost. Zuzko, napsala jsi to moc hezky.

Nezačala jsem kouřit ,protože na brambirové brigádě mě spolužača nutila, aby kouřili všichni a nikdo to nevykecal.Jsem pro svobodu a nepodléhala jsem svodům.Taky mi vadí to vodění za ručičku...Vážím di lidí, co mají pevnou vůli. V naší familii ken nejstarší vnučka občas kouří, víme to, ale neviděla jsem ji si zapálit .Moc hezky jsi to Zuzko rozrbrala.Tak málo se staráme o své zdraví.....

Nikdy jsem nekouřila, pokud teda pominu nějaké zkoušení v patnácti - ale nechutnalo mi to. Otec byl kuřák, manžel byl kuřák, syn je kuřák...a já stále nic :-)

Já jsem nikdy nekouřila, tak nevím jak je těžké toho nechat. Ale znám situace z Luhačovic, kdy se sem přijeli pacienti léčit s dýchacími cestami a sotva vyšli z inhalatoria tak si hned zapálili. Tak to jsem nechápala a byli v lázních z nemocenské.

Taky jsem byl kuřák.