Pro lékaře nejsem pravá nekuřačka

K napsání této úvahy mě přiměl fakt, který momentálně docela silně čeří hladinu veřejného mínění v naší zemi, a to zákaz kouření v restauracích a dalších stravovacích a občerstvovacích zařízeních, ale i v zábavních prostorech a na nekrytých zastávkách a nástupištích veřejné dopravy, který začal platit dnem 31. 5. 2017.

Píšu svůj příspěvek a vím, že mám před sebou čtenáře s nejrůznějším postojem k problému kouření. Tedy nekuřáky, kteří si třeba ani jednou v životě nezapálili, nekuřáky, kteří i třeba vícekrát ochutnali, ale nepodlehli, tzv. sváteční kuřáky, kteří kouří příležitostně, více či méně pravidelně, ale málo, odnaučené kuřáky, kteří kouřit přestali a už nezačali, dále pak kuřáky, kteří sice jednou či vícekrát kouřit přestali, avšak ke kouření se po kratší či delší době opět vrátili, no, a pak kuřáky, kteří už různě dlouhou dobu aktivně kouří a buď ještě přestanou nebo už ne.

Předpokládám, že jako mí vrstevníci nejste jedinci, kteří se naučili kouřit teprve nyní, ve zralém věku, tedy, že pokud kouříte, činíte tak již léta. Patříte k těm, kteří i po dlouhých letech nemají vůbec žádné zdravotní potíže, takže jim kouření přináší pouze požitek? Nebo jste z těch, kteří cítí určité omezení, rádi by přestali, ale nějak jim to nejde?

Když jsem se před pár lety dostala do zdravotní péče kardiologie v Ústřední vojenské nemocnici a vyplňovala jsem základní dotazník, řekla jsem, že nekouřím, ale na dotaz, zda nikdy, jsem popravdě přiznala, že dříve ano. Ovšem jen do roku 1987. Ve své zdravotní dokumentaci nicméně nemám napsáno Nekuřačka, nýbrž Bývalá kuřačka. Ze zdravotního hlediska to tedy není totéž. A musím říct, že mě to docela štve.

Jak k tomu vlastně došlo? Naše rodina a příbuzenstvo byly přísně nekuřácké s výjimkou strýce, maminčina bratra z Prahy, kterého jsem však viděla tak dvakrát do roka. Ale dospívaly jsme a u kamarádů jsme cigarety viděly. Tak sestra tajně koupila krabičku, a když maminka nebyla doma, to už bylo v Týně, vlezly jsme do kůlny a zapálily si. Bylo to odporné a celý večer mi bylo špatně. Takto poučeny jsme nechaly cigarety v parku na lavičce, aby si je někdo vzal. Ale přicházely další příležitosti, kurz lyžování v Krkonoších se třídou, maturitní večírek a pak odchod na kolej a různé večírky a návštěvy vináren. Mezi kamarády i známostmi plno kuřáků. A pak sborovna na jazykové škole a kouřící kolegyně, které nabízely. Ještě to nebyla závislost, ale už to byl pravidelný rituál a cigareta chutnala. A odchod do Prahy, zklamání z nevydařené známosti, parta většinou mužského složení a pravidelná návštěva oblíbené hospůdky. To už jsem měla své vlastní cigarety, a jelikož návštěvy hospůdky byly takřka každodenní, bylo i kouření každodenní. Největším problémem se pak stalo seznámení s mužem, s nímž jsem začala žít ve společné domácnosti. Byl silný kuřák a značně mě ovlivnil. To už mi bylo jasné, že jsem závislá. Kromě chronicky zaníceného krku jsem ještě neměla žádné další problémy, ale můj partner, ačkoliv mu bylo sotva přes 30, už kašlal jako starý chlap.  Navíc jsme se věčně potýkali s nedostatkem peněz, k čemuž nákup cigaret značně přispíval. Tak jsem se rozhodla, že toho nechám. Řekla jsem si, že teď nebo nikdy, a docela jsem se zhrozila představy, že bych to nezvládla. A přemlouvala jsem ke stejnému kroku i svého partnera. Slíbil mi to, ale ve skutečnosti to nedodržel. Když zemřel po čase následkem autohavárie a já si odnášela z nemocnice jeho osobní věci, měl v kapse bundy cigarety. Jeho sourozenci byli kuřáci. Po tragické události, když jsme řešii pohřeb a další záležitosti, mi říkali, ať si zapálím, že mi to pomůže. Ano, bylo to lákavé a pro řadu lidí by to asi bylo odůvodnitelné, ale já jsem to neudělala a už ani nikdy později.

Je to tedy už 30 let. Nepociťovala jsem žádné abstinenční příznaky, byla to hlavně otázka vůle. Přestala jsem v prvé řadě chodit mezi kuřáky. Především do restaurace, kde se zároveň i pije alkohol. Protože ten, ať chceme či ne, vůli snáze nalomí. Musím říct, že jsem si nic nezakazovala. Bylo to období, kdy jsem celkově změnila život, zaměstnání i soukromí, a cigarety do toho nového života už nepatřily. Ano, někdy se mi v noci zdá, že kouřím, je to tak. A že mi to chutná. Zkrátka ty chuťové buňky jsou jednou provždy zasažené. Po probuzení jsem ráda, že to byl jen sen.

Co chci ještě říct? Vidím kolem sebe spoustu mladých lidí, hlavně děvčat, která kouří. Neodsuzuji je, spíš si jen říkám, že je to škoda. Jsou ve věku, kdy ještě nemají absolutně žádné zdravotní potíže. Je to pro ně jen požitek. Že vidí někoho staršího kašlat? Že čtou na krabičce varování před škodlivostí kouření? To se jich netýká, v tuhle chvíli ještě nikdo z nich nemyslí na zadní kolečka. To až mnohem později, a někdy až příliš pozdě.

Vzpomínám si na jednu normálně vyhlížející starší paní, která v době, kdy jsem jezdila do archivu na Invalidovnu, se mnou často vystupovala z metra na Florenci. Jen vyšla ven, začala se doslova dávit a trhat kašlem, až budila dojem, musím to tak drsně říct, že v příští chvíli snad vyplivne plíce. Zhrouceně se dovlekla k lavičce, dopadla na ni a .....zapálila si cigaretu. A takových případů jsem znala více.

Nechci patřit k těm neoblíbeným "poturčencům", kteří mají plno chytrých řečí. Také nechci tvrdit, že kouření je jediným důvodem vzniku rakoviny. Už proto, že moje maminka nikdy nekouřila. Ale spolu s jinými faktory určitě ohrožující je.

Od objevení tabáku i u nás prošel postoj ke kouření mnoha výkyvy. Od počátečního označení tabáku za "dílo ďáblovo" a zavírání kuřáků do vězení přes "fasování" cigaret vojáky na frontě za války, prvorepublikový společenský bonton obzvláště vyšších vrstev, masové rozšíření v 50. letech, zákaz kouření v televizi z výchovných důvodů za Husákovy éry, novou svobodnou vlnu s nástupem Václava Havla, až po současnost. A  ta v tomto směru není zrovna nejlepší.

Znám slogan "Moderní je nekouřit". Nejsem však z těch, kteří se nechávají strhnout různými módními vlnami, ať už se týkají čehokoliv. Můj názor, opírající se o zkušenost, tedy zní: Lepší je nekouřit.