Nedávno jsem se přichomejtla k rozpravě o domácím násilí a těch, které to potkává. A tak jsem si vzpomněla na jeden příběh kolegyně z práce – perfektní odbornice, ale ženská na pěst!
Jsou ženský, který vědí co chtějí, a jdou si za tím, a to nejen ženský, ale i mužský, a pak máte takový, co něco urvou, jsou za to vděčný a drží se toho, jako to pověstný „ho*no košile“.
V době, kdy jsem působila v západních Čechách, k nám do výpočetního střediska nastoupila taková myška šedivá, jako operátorka. Čerstvě provdaná po střední škole (premiantka třídy). Celá naštěstěná z toho svýho. Ale za čas začala chodit se zlomenejma brejlema, občas s modřinou, jednou dokonce s vyvrtnutým palcem. Dělalo se na tři směny, a ona na noční přišla třeba už v osum večer, protože ten její si šel lehnout a chtěl mít doma klid. No, to nám začalo být divné, a tak jsme na ni uhodili, co se děje. Neřekla. Ale jedno MDŽ jsme ji trochu opily, a tak to z ní vylezlo. Manžel přijde pozdě večer domů, ona už třeba spí a on ji vzbudí, aby mu nachystala jídlo, musela u něj sedět, dokud se nenajed, a pro zpestření musela po něm vylízat talíř, když to neudělala, bylo zle, tak aby byl klid … No to bylo něco pro nás, emancipované ženy. V té době se uvolnila podniková garsonka, a tak jsme Lenku přemlouvali, ať jde od toho vola, dokud nemají děti, pak že se jí to moc nepovede a takovéhle zacházení si nesmí nechat líbit, protože to bude čím dál tím horší.
Myslíte, že šla za ředitelem, aby jí tu garsonku přidělil, ne. Všechno jsem vyřídila místo ní, ředitel souhlasil, když zjistil, jak se věci mají, a když jsme ji postavili před hotovou věc (podpis smlouvy a ostatní nezbytnosti), tak čuměla jak pověstnej vůl na nový vrata, jako kdyby nerozuměla, co říkáme (se vším měla problém, tak jsme řešili za ni). V tu ránu bych jí tou pěstí dala já sama. Nakonec jsme sebrali partu techniků a jedno dopoledne, když ten její byl v práci, jsme ji přestěhovali. Po čase se chytla nějakého vdovce se dvěma holkama, ten ji sice nebil, ale když jsme s ním kolikrát v hospodě mluvili, tak z ní vodvázanej nijak nebyl. Ale holt se postarala o domácnost, o holky, měl vypráno, uklizeno uvařeno, moh si dělat, co chtěl, hlavně se moc nezdržoval doma, takže to takhle šlo. Teď je zase ve svý garsonce sama, ale holky za ní chodí a to jí stačí.
Můžeš být krasavice, nebo premiantka, ale když jsi povahou šedá myš, tak tě ten kocour bude honit, dokud tě nesežere, málokdy se stane, že se myš pochlapí a postaví kocourovi, a to je potom mazec. To už jsou takový povahy, bojí se a bojí se všeho – kam by šly, co by dělaly, co by na to řekli lidi atd.
Pro nás je to nepochopitelné, pro ně zase je nepochopitelná naše rozhodnost a troufalost.
A obvykle, když člověk vyjede na ty, co terorizují, tak se sesypou a jsou jako beránci. Když jsme totiž Lenku přestěhovali, tak ji samozřejmě ten její chtěl zpátky, a tak jí chodil vyhrožovat. Naštěstí se barák zamykal a byl na takový ten bzučák, takže se málokdy dostal nahoru před byt, ale párkrát se mu to povedlo, a když se rozbil zámek, než ho spravili, tak to bylo točo. Nedalo se nic dělat, a tak jsme se domluvili a chodili jsme na střídačku k Lence spát. Jednou se objevil, když jsem tam byla já. Já jsem ranařka, takže jsem otevřela, když začal třískat do dveří, ubalila jsem mu takovou, že upad, pak jsem ho skopla ze schodů a řvala na celej barák, až partaje vylejzaly z bytu. Víckrát se tam neukázal, tehdy na patře zrovna nějak nesvítilo světlo, takže jsme si pak říkali, že si myslel, že mu to udělala Lenka – když ji totiž měl venku potkat, tak přešel na druhý chodník. A to jsme byly obě stejné postavy, akorát já nenosila brýle.
Je to v povaze v genech nebo čertví v čem.
