Rok se s rokem sešel a ejhle, jsou tu svátky jara. Jako už párkrát i tentokrát jsme se s našimi kamarády z Vroutku a Podbořan domluvili na společném výletu. Náš šikovný vedoucí zájezdu a schopný organizátor Míla vždy hledá lokalitu, přibližně stejně dostupnou nám všem. Letos vybral Mělnicko, jmenovitě Tupadly a Želízy. Ubytování bylo zamluveno v motorestu Sv. Kryštof, který je nedaleko Tupadel. Letos jsme se sešli v plném počtu, tj. devět lidí. Míla, jeho žena Hanka a Lída jsou moji spolužáci, Líba a Petr a Jarmila s Láďou jsou kamarádi z Podbořan. Je nám s nimi dobře, a i když se vidíme jen párkrát za rok, nikdy to není nuda a hodně se spolu nasmějeme.
Než jsme se nadáli, velikonoční neděle byla tady a já a můj muž jsme s kufrem a plánkem cesty vyrazili. Jediné, co jsme nedokázali ovlivnit, bylo počasí. Očekávaný Jadran se někde zasekl a místo toho se v našich krajích usídlila, trochu s nadsázkou řečeno, Arktida. Vybaveni zimními bundami, svetry a ostatním teplo zajišťujícím oblečením a po hodině a pár minutách (tentokrát bez kufrování) jsme dorazili do motorestu. A světe, div se, byli jsme tam první. Asi po 10 minutách dorazili ostatní. Po uvítací kávě, doplnění tekutin, přibalení svačiny a dobré nálady, jsme vyrazili směr Tupadly.
Nebe slibovalo všechno možné, jen ne slunce, ale ten nahoře má asi rád turisty a na chvíli nám krásně roztáhl šedou záclonu a my jsme se po posílení dršťkovou polévkou a trochou zlatavého moku v místní hospodě vydali po modré za cílem našeho zájezdu, kamenných hlavách. Cesta vedla nejdříve do kopce, příjemným lesem, který jsem si užívala. Bylo střídavě oblačno, občas na nás sprchlo, ale to nás samozřejmě neodradilo. Jako první se před námi objevil devítimetrový had, vytesaný do pískovce, další pochod lesem a další unikát, vytesané reliéfy 4 lidských hlav a sedící harfenistka, kousek vedle jeskyně Klácelka. Vše je dílem sochaře Václava Levého, učitele dalšího významného umělce Josefa Myslbeka. Bohužel, vše je poškozené vandaly.
Následovaly Želízy, kde jsme se opět posilnili v místním hostinci a vydali se na poslední cíl naší trasy a tou byly Čertovy hlavy. Cesta do kopce byla docela strmá, ale naštěstí krátká a odměnou nám bylo další dílo Václava Levého, které také neuniklo nenechavým rukám vandalů. Ovšem výhled do krajiny byl skvostný, bohužel zamlžený deštivou oblohou. Do motorestu jsme dorazili kolem 18.00 a celkem jsme ušli asi 13 km. Večeře a dobré pivo všem moc chutnaly.
Velikonoční pondělí bylo děsivé. Lilo, foukalo a byla zima. Přesto jsme se domluvili, že se pojedeme ještě podívat do nedalekého Mělníka. I tam jemně mžilo, ale chodit se v tom naštěstí dalo, takže jsme se vydali k zámku, Líba, její muž Petr a já jsme si vystoupali 180 schodů na věž kostela Sv. Petra a Pavla, odkud byl krásný výhled na Mělník a samozřejmě na samotný soutok Labe s Vltavou, prošli jsme se po náměstí, rozloučili jsme se a každý se vydal k domovu.
Velikonoce jsou o setkávání. Navštěvují se rodiny, přátelé a kamarádi a já jsem moc ráda, že jsme toho součástí a každému taková setkání moc přeji. Článek je trochu delší a fotek je také víc, ale zážitků bylo tolik, že to jinak nešlo. Prosím o shovívavost u fotek, bylo vesměs pod mrakem, ale i snaha se cení. Děkuji.