Bručouni, semetriky aneb nejhorší projevy stárnutí

Pěkně napsané. Ta osamnělost je hrozná. Člověka kterej byl celej život v kolektivu, vyštvou z ústředny a nastěhujou do DPS. Hrome už zas... Hroznej chlap.

Pěkné počteníčko. Stárneme, ale nemusí se nám to připomínat, cítíme to sami. Zrovna včera se nám stalo, že si nás asi deset v cukrárně objednávalo a platilo kávu a tím jsme u pultu vytvořili takovou malo tradiční "frontu na banány". Za námi stojící mladíci si nahlas povzdechli-nojo, důchodci! Otočila jsem se a vmetla mu do tváře-hlavně že ty mládneš k novorozeněti, taky bych byla raději, kdyby mi bylo tolik co tobě!

Pěkný článek k zamyšlení...říká se, že člověk je tak starý na kolik se cítí. A přiznám se, že se na svůj věk vůbec necítím. Jsem šedivá od svých 35 let, pokud za mnou přišel někdo do práce a neznal jméno, vždy řekl: "Ta mladá šedivá paní." Kolegyně mne přesvědčovaly abych se nechala dát nějakou barvu na vlasy. Proč, když se vám to nelíbí, tak se na mne nekoukejte. Já s tím problém nemám. Nikdy se neurazím pokud mne někdo nepustí sednout, ale ani naopak. Pokud jedu dál, poděkuji a posadím se (podotýkám, že mne pouští sednout mládež, i když mám sluchátka na uších a poslouchám MP3). Pokud jedu jen pár zastávek, tak slušně poděkuji a vysvětlím, že jedu jenom kousek a nevyplatí se mi sednout. Tím rozhodně nikoho neurazím a vím, že tento mladý člověk příště někoho opět pustí na své místo. Mé mamince bule letos 90 let. Ven už samá nechodí, Nákupy a větší úklid obstaráváme s bratrem a švagrovou, uvaříme, nebo oběd doneseme. Jinak se zvládá ještě o sebe postarat. Nikdy jsme se nezabývali myšlenkou, že už se k ní nebudeme stavovat. Pokud jede někdo na delší dobu pryč, vždy se domluvíme na přesných dnech, kdy se k mamince někdo zastaví. jinak si denně voláme. Vím, že i maminka už má své "mouchy", které se mi nelíbí, ale vždy si říkám, jaká budu já v jejím věku, pokud se ho vůbec dožijí. A moje děti mi vždy na tyto debaty se smíchem řeknou: "No, to se máme na co těšit."

Můj věk zřejmě i potvrzuje "melír zdarma" = žádná barva, šedý vlas. Pomoc se zavazadlem, vstupem na dlouhý eskalátor, uvolnění místa k sezení apod. - nabídky neodmítám - poděkuji a využiji. Též pomoc od rodiny vítám, hlavně však do jejich života se nepletu! = vzáj. pohoda.

Dobrý článek, nutí k zamyšlení nad sebou samým. Někde jsem se poznala, ale na svou obranu - beru si z toho poučení a mnohým nešvarům jasem se odnaučila. S tím jídlem je to ale u nás jiné - já i dcery se stravujeme docela racionálně, ale když se sejdeme při nějaké oslavě, společně si "zahřešíme" tím, že já uvařím nějaké oblíbené jídlo, jako svíčkovou, kuře na paprice a hlavně knedlíky. Můj vnuk / 10 / let už ode dveří volá :" Babi, budou knedlíky?"Podotýkám, že si to může dovolit. je jak proutek a má hodně pohybu. Koláč ode mne také milují. Je to párkrát do roka a báječně naše "mlsání" spojuje rodinu.

Řekla bych, že ve svém konkrétním věku si nehraji ani na starou a potřebnou, ani na mladou a nepotřebnou. Nic nepředstírám a nějak se tvářím a chovám. Popravdě, až na úplnou výjimku mě nikdo dosud nepustil sednout, rozhodně ne mládež. Protože já sedět nepotřebuji a nenastoupím a nerozhlížím se, kde je místo. Mám dojem, že oni neberou ani tak věk, jako rozlišují babičky a nebabičky. Tím si nechci nějak lichotit, vidím to i na jiných starších ženách. Jakmile vypadají trochu sportovně nebo opečovaně, zůstávají stát, nikdo jim místo nenabídne. Co se týče vlastního chování vůči mladým, uznávám, že je dost hrozné, říkat výroky typu ....to za nás nebylo, to my bychom nikdy neudělali....nebo ...jen počkej, až budeš starší.... Když pracuji s mladšími, vidím, že jsou v řadě věcí obratnější a chytřejší, mají mnohem víc současných informací. Dám jim to bez závisti najevo a jsem ráda, když s nimi najdu nějakou společnou notu. Ale je pravda, že neznám situaci s potomky, tam by to možná bylo jinak a byla bych taky nedoceněná a vztahovačná...:-)

Občas nezaškodí kouknout do "zrcadla". Pěkně jste nám ho nastavila. :-)))

Za svou osobu musím projevit nesouhlas. Dle mých zkušeností mládež často nepustí sednout ani těhulku. Většina kouká do mobilu a dělá, že jsou mimo dění, též jsem nezažila, že by se senior urazil za uvolnění místa. Zásadně nepoučuji - nejsem zvědavá na reakce typu kroucení očí apod. Pokud mladé pozvu na jídlo, vařím dle jejich přání, takže nejen že je do jídla nenutím, ale naopak - nezbyde vůbec nic. Chápu, že moje děti mají své rodiny, koníčky, přátele - vrstevníky, tak jim jejich nevalný zájem o moji maličkost nevyčítám. Vzhledem k opotřebení kloubů kdysi závodním sportováním již žádné rizikové sporty nevyhledávám. Mezigenerační rozdíly byly, jsou a vždy budou. Prohlubují se. Senioři dnes většinou nežijí s mladými, ty v důchoďáku málokdo navštěvuje, umírají osamoceni a ne v kruhu nejbližších. Ale to je již téma na jiný článek.

Každá etapa našeho života má svá úskalí. Stárnutí a dospívání - nelehká doba, vyrovnáváme se se spoustou změn v nás i kolem nás. Dobrý článek paní Hoffmanová , kde se o Vás dozvíme více ? Díky !

Souhlasím s každým odstavcem. Článek přesně vystihuje chování nás seniorů. I já jsem se v něčem našla. Musím sebekriticky přiznat.