Kaluž
FOTO: archiv autorky

Kaluž

13. 2. 2017

Mám přítele. Říká si Harkis, známe se přes internet, je tedy virtuální. I když: těžko říct, zda virtuální, neboť pod tímto slovem si představuji něco fantazijního, jen podobného skutečnému. Ten chlápek je určitě skutečný, skutečně někde tříská do klávesnice a skutečně si se mnou píše. Zajímá se o letadla, čemuž moc nerozumím, ale líbí se mi to. Scházíme se na jedné s četných diskusí internetu, v blogu o fotografování. Harkis občas pošle fotky nějakého éra, ale posílá taky fotky kytek, krajin a tak. Na svém profilu (to je taková stránka, kde můžete prozradit něco o sobě, ale nemusíte) má kromě fotek letadel i fotku svého dítka, z něj samotného je tam vidět jen tělo, oblečené v maskáčích. Takže bude asi voják, možná veterán. Ty vojenské hadry trochu nechápu, když jsem já znovu oblékl před dávnými léty civil, odevzdal jsem do skladu poctivě všechno jen trochu zelené s předsevzetím, že už nikdy… Dodnes to dodržuji. Odevzdal jsem i maskáčovou čapku, kterou po mně chtěla mně tehdy milá dívka, že se s ní bude slunit na koupališti. Nebyla ráda, že jsem jí ji nedovezl, a nakonec mě pustila k vodě. Současná doba je však zlá, možná Harkis nemá na jiné, možná mu zelená nevadí.

Tuhle se pochlubil fotkou dětských nohou, oblečených v nepromokavých oteplovačkách a obutých v botaskách Niké, pěkně capajících v rozvířené kaluži. Za tohle mě kdysi moje maminka přetáhla po zadku deštníkem, což jsem mu napsal. Poslal mi chechtajícího smajlíka, že matka jeho dítěte, když jí fotku ukázal, málem udělala totéž, ale jemu.

Já byl tenkrát oblečen do krátkých kalhot s kšandami, což bylo docela dobré, měli to téměř všichni. Pásek na kalhotách by byl lepší, ale ten vlastnili jen někteří, hlavně větší kluci. Z kraťásků mi vykukovaly nohy, oblečené do punčocháčů, to měli kluci také všichni, jenže já je měl bílé, takže trochu potupa. Nohy jsem měl obuté v kožených šněrovacích botkách – dvojbarevných, dole hnědých a nad elegantní křivkou bílých, což bylo dobré jen napůl, ale ještě to ušlo. Celé bílé by bylo horší, celé hnědé ovšem super. Svetr pod kšandami byl též bílý, no, mohl být aspoň proužkovaný, máma měla prostě svůj vkus. A šel jsem s maminkou na maso a byly mi asi čtyři nebo pět.

Nevím, proč jsme šli tak daleko, ze středu města až do okrajové čtvrti. Možná tam byla menší fronta, možná lepší maso.

Podotýkám, že já chodil stát do front s maminkou rád. Maminka byla blondýna a vypadala, dnes bychom řekli jako modelka, vedle všech těch ženských v šátku. Já jsem na ni byl docela pyšný. A taky jsem se tam ledacos velice zajímavého dověděl. Jak ty ženské plkaly, houby si uvědomovaly, že můžu poslouchat, a to já rád. Uši jsem měl jako netopýr, čemu jsem nerozuměl, to jsem zasunul do podvědomí a časem vytahoval a třídil. Kde bych se třeba dověděl, o panu Tamtenovi, který byl viděn, jak se dvěma kufry štráduje do protějšího domu k paní Ypsilonové, zatímco pan Ypsilon se pohodlně usazoval v bytě paní Tamtenové? Tamtenovi měli dvě děti, Ypsilonovi také dvě. O rozvodu, v té době dosti neobvyklé záležitosti, zejména ve dvou rodinách současně, mluvilo celé město a fronty na maso byly nevyčerpatelným zdrojem informací. Také jsem se dovídal, jak se v obou nových rodinách téměř ve stejnou dobu rodily další děti. A v obou postupně dvě. Takže sourozenci z bývalých rodin měly nakonec dalších šest nevlastních sourozenců, bratrů i sester. To mi připadalo velmi výhodné, záviděníhodné a skoro jsem chtěl, aby to moji rodiče udělali taky. Ženy kolem mě o tom bez ustání klevetily, nevšímaly si mě, zřejmě jsem vypadal docela tupě, ale byl to jen krycí manévr, neboť jsem usilovně o této situaci přemýšlel a matematicky ji vyhodnocoval.

Ale vraťme se k těm kalužím. Přes velké zajímavosti, které jsem se dovídal, jsem ve frontě nedokázal stát na jednom místě. Chvilkami jsem odbíhal za roh a zkoušel obejít celou prodejnu, což se mi vzhledem k plotu vzadu nepodařilo. Nicméně – objevil jsem kaluž. Krásnou, lesklou, velikou.  Napřed jsem ji těsně po suchu obešel. Nahnul jsem se tak, abych se viděl. Bílý svetr a bílé punčocháče svítily, v kaluži se kromě mě odrážela jen šedá obloha a špinavě šedivá omítka domu. Opatrně jsem do kaluže našlápl a hle! Nebyla hluboká! Zkusil jsem druhou nohu. Nic. Ponořila se jen podrážka. Zrcadlení ve vodě se narušilo vlnkami, aby se po chvíli vrátilo pěkně zpět. To se mi líbilo. Další krok – to už voda sahala přes podrážku a při dalším kroku skoro až ke šněrování. Boty byly nové a pevné, dovnitř se voda zatím nedostala a já jsem přestal být opatrný.

Po dalších krocích už jsem sice cítil, že mám v botkách mokro, ale tak mě celý vývoj situace zaujal, že jsem zkusil dupnout. Voda se rozstříkla. Protože jsem dupnul jen opatrně, rozstříkla se jen maličko, jen se přes boty přelila. Zkusil jsem dupnout víc. Postříkal jsem si bílé punčocháče, ale voda se hned vpila, zůstaly jen flíčky. Nenápadné, vodní. Pomyslel jsem si, že ty hned uschnou a dupl jsem víc. To už s vodou vystříklo i bláto a na lýtkách se kromě vodních skvrn objevily i černé blátivé tečky. Zkusil jsem je prstem setřít, nepustily. V poklidu a s přehledem průzkumníka jsem usoudil, že „se to vypere“ a dupal jsem dál. Byla to nádherná hra. Voda stříkala na všechny strany, odraz v kaluži se vždycky hezky roztříštil a zase úhledně ustálil, já jsem byl čím dál víc blátivě mokrý a zcela vážně jsem uvažoval, že brzy nastane okamžik, kdy budu mokrý úplně.

Z této euforie mě vytrhl cizí ječivý hlas, kterému jsem napřed nevěnoval pozornost. Až do okamžiku, kdy se ke křičící osobě srotil dav, původně trpělivě čekající, až přivezou maso.

„Hleďte na to děcko! To čuně už je špinavé celé!“

Přiběhla i maminka, vytáhla mě z prostředka kaluže a následovala ta výše popsaná rána deštníkem. Moc to sice nebolelo, ale začal jsem hlasitě kvílet, nejspíš v sebeobraně. Zabralo to natolik, že mámu dav pustil do právě otevřené prodejny nakupovat jako první: „Aby se chlapec nenachladil, pani, rychle ho vemte dom, bo si užene zápal plic.“

Druhý den jsme šli k cikánovi do maringotky na náměstí nechat opravit deštník. Ve složitém mechanismu tohoto výrobku proti dešti se vzhledem k nestandardnímu použití zlomilo jedno pérko a oprava stála celých „pět kaček“. Máma mi přísně sdělila, že na zmrzlinu mám aspoň čtrnáct dní zapomenout.

Když jsem přemýšlel, jak tuto povídku ukončit, blikl v počítači další diskusní příspěvek. Chlapík, říkající si Línej Pražák, posílá fotku dítěte, oblečeného ve vkusném nepromokavém černobíle kostkovaném kabátku, vzor startovací vlajka závodů Formule 1 a stejně vyvedených gumáků, jak se za zahradami brodí luxusní, dva metry dlouhou kaluží, vzniklou nejspíš od pneumatiky obrovského traktoru typu John Deere. A pyšně nám sděluje, že kaluž tam nechává schválně, dítěti i sobě (!) pro radost.

Inu Pražáci. „Vo kapánek chytřejší“!

 

Podle vyprávění a vzpomínek několika přátel i svých sepsala Šárka Andrlíková

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Asi jsem divná matka, ale já sama jsem našim předškoláčkům ukazovala, jak v louži pěkně cachtá voda. Když dcerka ztratila rovnováhu a do louže si sedla, mohla jsem nadávat pouze sobě. Nevím jal děti, ale já si to pamatuji velmi přesně...
Anna Čípová
Pěkně se to četlo. Ráda pozoruji vnuky, jakou radost jim kaluže dělají.
ivana kosťunová
Také mi jednou někdo namluvil, že když skočím oběma nohama doprostřed kaluže, voda se rozstříkne kolem a ne na mě. Není to pravda, mám to ozkoušené. Netradičně zpracováno jako odposlechnuté vyprávění- moc se mi to líbí.
Lidmila Nejedlá
Hezké vzpomínání. S loužemi jsem to vyřešila větou: Nešlapej tam nebo se utopíš.
Eva Mužíková
Zajímavé, úsměvné, jen tak dál. Do kaluži nejen ràda šlapu, ale i švihám prutem:)))))))
Jana Šenbergerová
A je tu další literární talent. Na íčku rozhodně nuda nebude. Moc pěkné. Také jsem milovala kaluže, ale dovolila jsem si prohánět se jimi jen v létě po bouřce a naboso.
Helena Votíková
Hezký příběh. Teď už se usmívám, ale taky jsem šílela, když se pokyny jako "obejdi to bláto", "vyhni se té louži" okamžitě přetransformovaly do formy "pojď, pojď si šlápnout" a vždycky, když se šlo třeba na návštěvu.
Zuzana Pivcová
Zpracovat mužské vyprávění není marné. Líbí se mi to pojetí.
Hana Rypáčková
Pěkné. A kdo hlídá dítě , které si prošlo Prasátkem Pepinou- jak skákat v loužích je zábavné, nemá dítě suché botky, do každé kaluže vleze...Musím se přiznat, že první mráz když pokryje kaluže ledem, zkouším i já jak to křupe a někdy....
Danuše Onderková
Šárko moc pěkný úsměvný příběh. Živě jsem si u kaluže představila svého prostředního syna. Kaluže miloval a já to věděla. Jednou když jsme jeli za babičkou a já uviděla kaluž, důrazně jsem řekla: "Míšo, kaluž, ne že mi do ní cákneš!" Samozřejmě, že ji viděl a už se na ni těšil. Proto významně na mne pohlédl a současně se šlápnutím do kaluže vážně pronesl: "Kde?" Okamžitě mi vyletěla pravačka a plesknutí přes zadek. Dnes na to vzpomínáme s úsměvem, ale reagovala bych asi stejně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?