Jakmile otec výpravčího Mencla připustil, že Fanoušek nezdědil zahrádkářské ani lesnické vlohy, vydal se ke směřování potomka jiným směrem. Bude muzikantem. Po strýčkovi z manželčiny strany zůstaly v majetku staré housle. Naposledy lkaly při pohřbu tetinky Verunky. Strýček Doupovec zahrál tetince nad rakví, což tehdy ještě mladého otce Vincka dojalo. Starý Nabuchadonozor, jak byl strýček nazýván, následoval brzy tetinku do hrobu. Housle putovaly na půdu, do staré truhlice. Strýček jako válečný poškozenec bral léta rentu. Celou první republiku už nepracoval, jen lehával na tabuli, což byla stará dřevěná lavice. Po večerech hrával tklivé melodie. Bylo to něco mezi Daliborem a Slepým mládencem. Melodie pak zněly Vinckovou duší a připomínaly mu mládí. Naivně se domníval, že houslista Fanoušek podobně osladí podzim jeho života.
Fanoušek bere housle jako nutné zlo. Místní varhaník Vojtěch Tyc se snaží marně. Velice brzy vypozoroval absenci jakéhokoliv talentu. Nedal to na sobě znát. Vybíralo se školné, a tak může semínko umění klidně dopadat na neúrodnou půdu. Fanoušek se svěří otci, že jej hra na housle nebaví. Stěžuje si také na nevybíravé metody starého varhaníka. Ten vyučuje pomocí záhlavců a tahání za pačesy. Žák jde několikrát za školu, necvičí, nezná noty. Učitel posílá osobní dopis otci nezdárného žáka. Otec Vincenc zareaguje po svém.
,,Jó Tyc! Ten se akorát v neděli dáví u varhan na kůru a muzikant je to prabídný!“
Starému varhaníkovi evidentně křivdil. To, že jeho procítěný zpěv při mši svaté připomínal spíše astmatický záchvat, bylo jen věcí názoru. Byl to dobrý muzikant a jeho kapela byla vyhlášena po celém okolí. Hrál v ní se třemi syny. Vinckovo strohé hodnocení bylo podloženo skutečností, že si nedokázal připustit smutnou pravdu. Má netalentovaného syna, ze kterého muzikant nikdy nebude!
Nicméně Vincek odmítá Fanouškův debakl. Housle ukládá do bedny a zakupuje synovi harmoniku značky Rigoletto. Nový učitel v sousedním městečku také brzy rozezná míru talentu. Fanoušek se snaží poctivě nic nenaučit i na tento nástroj. Povedlo se. Adept hry dokáže zahrát na konci ročníku akorát dvěma prsty strahováčka. Později na železniční průmyslovce ve Valticích se Fanouš pokouší pomocí tohoto nástroje ovlivnit známku z matematiky. Hodlá se jako harmonikář vetřít do svazáckého souboru, jehož je učitel matematiky sbormistrem. Pokus skončí fiaskem. Nakonec je harmonika se ztrátou prodána do bazaru a Fanoušek bere hudební pnutí otce jen jako životní epizodu.
Čas oponou trhnul. Ve Frantíkově životě se opět objevily housle.
S koncertním uměním bojoval statečně také malířský mistr a místní figurka, pan Miroslav Čágal. Frantík už je dávno dospělý a zařezává u ČSD jako výpravčí vlaků. Mistr je veselý kumpán a Frantík veselá kopa. A tak spolu kamarádí.
Mistr se jednou svěřil v hospodě o svých trampotách s houslemi.
,,Maloval jsem jednou v Brně byt nějakých starých panen. To ti bylo hrozný. Ta babka po mě jela jako po uzeným. Musel jsem před ní utýct na půdu. Zarýglován jsem byl skoro dvě hodiny. Jak se uklidnila, vzal jsem roha i s vercajkem.“
Z tohoto dobrodružství si ovšem přinesl domů suvenýr. Jak si tak krátil dlouhou chvíli na půdě brněnského činžáku, objevil zaprášené housle.
,,Dívám se dovnitř a věř, nebo nevěř, byl zažloutlý kus papíru a nápis STRADIVARI! Rychle jsem dal nález pod kabát. Nakonec ze mne bude boháč!“ rozváděl malíř.
Pan mistr si zakoupil smyčec a začal na housle hrát jako samouk. No a protože byl vynikajícím ochotníkem, provozoval vždy na Silvestra v místní hospodě své parádní koncertní číslo. Každý rok se dostavil do hospody vymydlen a svátečně ustrojen. Vždy mu sekundovalo spousta štamgastů. Mistr měl nejdříve slavnostní projev, pak se uklonil, že zahraje poem. Ke hře ovšem nikdy nedošlo.Vše se zvrhlo v komické číslo, hodné herce Jirky Wimmera.
Jak čas běžel, měnil mistr Čágal názor na život, umění a životní hodnoty.
,,Franc, já jsem si to rozmyslel. Já dám ty stradivárky do muzea. Budou je muset pověsit na čestné místo a pod ně umístit zlatý štítek s nápisem – Věnoval Miroslav Čágal z Podboří, mistr malířský!“ Byl zřejmě inspirován dvěma kostelními obrazy v kostelíčku v sousední vesnici. Pod jedním obrazem je nápis – Věnovala děvčata z Uhřic, léta páně 1930. Pod druhým pak – Věnoval Blažej Budík, rolník z Uhřic. Kdepak je konec Blažeje Budíka, pod obrazem v kostelíčku bude však nápis na věky.
Aby mistr posvětil svůj bohulibý úmysl, rozjel se do Brna. Navštívil mistra houslaře, pana Kužela. Vrátil se schlíplý a bez nálady.
,,Ty housle mají cenu tak sto padesát korun, holt nezbohatnu.“ pravil zcela zdeptán.
A tu dostal Frantík geniální nápad.
,,Pane mistr, nezoufejte. Vyděláte si prachy jinak!“
Stali se z těch dvou spiklenci. Plán byl tento. Mistr Čágal se naučí zahrát na housle Fibichův Poem. Za tím účelem navštíví několikrát soukromého učitele houslí. Společně s Frantíkem ohlásí tradiční vystoupení na Silvestra, spojené s velkou sázkařskou akcí.
,,Mistře, já vám zaplatím ty hodiny výuky. Do zimy se musíte tu jedinou skladbu naučit. Pak přijde naše chvíle. Budu vám dělat manažera. Vsadíme se. Dáme do klobouku viditelně tisícovku, aby bylo o co hrát. Opilci si sumu rychle přepočítají na piva. Každý dá stovku, protože věří, že vyhraje a že to dopadne stejně jako každý rok. Oběhnu to s kloboukem a budu je ještě patřičně hecovat. Už vidím,jak se budou těšit na zadarmo obdrženou bečku. Pak se dostavíte, s patřičnými gesty a kapesníkem pod bradou uchopíte nástroj a zahrajete procítěně a bezchybně Poem! Já to pak oběhnu a vyberu vyhraný obnos. Chvíli se budeme popásat na jejich otlemených ksichtech a s vydělanými penízky půjdeme třeba do bordelu!“
Domluveno, ujednáno. V hudební škole v sousedním městečku se odehrává tento dialog:
,,To nejde, když neumí hrát na housle, jednu skladbu se nemůže naučit,“ brání se učitel hudby.
,,Pane, to je přirozený talent, výborný herec a komik. On už na ty housle něco zahrát umí,“ končí přesvědčování. Za slíbenou sumu se o to pedagog pokusí.
Konečně přišel čas k plnění základního předpokladu velkého sázkového vítězství.
Toho dne čeká Fanouš na nádraží. Má pro mistra jízdenku na vlak. Soukromý učitel očekává zvláštního žáka.
Mistr se nedostavil! Nedokázal překročit svůj stín.
Pozdější výtku u hospodského stolu smetl bezelstnou odpovědí:
,,Víš Franc, já bych to udělal. Ale představ si, že bychom vyhráli, ty blbce zkasírovali a vyrazili spolu do toho bordelu! Co bych tam člověče dělal? Ty jseš mladý kluk, tobě by to šlo, ale co já? Abych se ti odvděčil za tu manažerskou službu, mohl bych ti na oplátku dělat jenom závodčího!“
