Každý člověk zažívá během svého života spoustu příhod, je svědkem mnoha událostí a dokonce i aktérem různých dějů, kterými vstupuje do života jiných lidí. A zážitek roku? Jak z té přehršle událostí vybrat něco, co vás nejvíce potěšilo, ovlivnilo, případně někam nasměrovalo, jak vybrat to nej? Zážitky mohou být příjemné nebo zlé, nebo osudové. Jsou i zážitky obyčejné, a přesto vám nejdou z hlavy. Jeden takový vám chci popsat.
Ten den jsem se zdržela v kanceláři déle a odcházela jsem jako poslední z celé budovy.
Když jsem se blížila k proskleným vstupním dveřím, uviděla jsem cosi ležet na zemi za dveřmi. Při bližším pohledu skrze sklo jsem si uvědomila, že to, co z dálky vypadalo jako hromada hadrů, je člověk. Ležel na boku schoulený do klubka, nehýbal se.
Co teď. V budově kromě mě už nikdo nebyl a já jsem měla dvě možnosti. Buď odemknout a odtlačit ležící tělo dveřmi alespoň na takovou vzdálenost, abych se protáhla škvírou a mohla odejít, nebo přenocovat v kanceláři. Nejsem žádný hrdina a uvědomovala jsem si všechna úskalí první možnosti. Chlap může být zfetovaný, může mě napadnout, také může být zmrzlý. Bůhví, jak dlouho tady leží.
Tak jo – zatlačila jsem dveřmi, protáhla se ven a zatímco se dveře vlastní vahou opět přibouchly, zkoumala jsem z bezpečné vzdálenosti tělo, které se ani nepohnulo. To vypadalo vážně. Rozhlédla jsem se kolem. Budova leží trochu stranou, ale vchod je osvětlen a i ve tmě , která je kolem, je z trochu vzdáleného chodníku patrné, že přede dveřmi někdo leží. Ale touto dobou je tu už liduprázdno a i lidé, kteří přecházeli, dávali okázale najevo, že je dění přede dveřmi nezajímá, že je zrovna teď nesmírně zaujalo cosi na opačné straně ulice. Se směsí strachu, štítivosti a soucitu jsem se pomalu přiblížila, dotkla se ramene ležícího a trochu s ním zatřásla. Maličko se pohnul a schoulil se ještě více do sebe. Lekla jsem se a rychle ustoupila stranou. Opravdu nejsem žádný hrdina. Ale sláva- žije! Jestli se ovšem takováhle existence dá nazvat žitím. Leží na plstěné rohožce, protože ta je o něco teplejší než dlažba kolem. Na nohou letní sportovní boty, na sobě umolousanou zimní bundu, na hlavě kulicha, na zádech otrhaný batoh. Jestli tu takhle zůstane, do rána zmrzne.
„Pane, vstávejte, tady nemůžete takhle ležet, zmrznete“. Nic, žádná reakce. Znovu s ním třesu a teď už trochu klidněji ho zkoumám. Opilý není, alkohol necítím. Konečně mě napadlo účinné řešení. Vytahuji mobil a volám 158. Ozývá se mi jakýsi integrovaný systém. Vysvětluji situaci a k mému překvapení vysílají na místo záchranku. Snažím se jim vysvětlit, že by stačilo, kdyby policajti dopravili toho člověka do tepla, ale oni zřejmě vyhodnotili případ jinak. Jsem požádána, abych zůstala na místě, hlídala jeho dýchání a mluvila na něj.
Záchranka přijela během deseti minut a mně se nesmírně ulevilo. Naložili tu hromádku lidského neštěstí a snad se mu postarali i o důstojnější existenci.
Tenhle příběh nemá závěr. Ani já jsem totiž k žádnému závěru nedošla, když jsem cestou domů přemýšlela, kdo určil, že zatímco jeden málem umrzne před vchodem do domu, jiný bezplatně žije z práce jiných. Je vůbec možné, že by se člověk dobrovolně chtěl dostatl až na samotné dno? Kde je ta hranice zvratu?
V té souvislosti se mi pouze vybavil jeden známý citát, který jsem pro přesnost níže okopírovala.
Na druhý den jsem probrala botník a všechny nepotřebné boty jsem vynesla k popelnicím.
John Donne
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.