Úvaha: Na okraji civilizace?

Zuzano dík, jsem z vesnice 30 km od ČB. Bral jsem jako svátek, když jsme jeli s rodiči do ČB a vzali mně do mléčného baru na rohu u náměstí na úžasný pudink.

Tento článek mi nějak unikl, takže jsem teď měla možnost přečíst si řadu komentářů k němu. Jejich obsah mi opět potvrdil, že nic nelze bagatelizovat, protože zkušenosti máme různé. Co se jednomu zdá neskutečné, v tom jiný žil. Ve srovnání s tím, co jsme měli dřív, jsem bohatý člověk. Oba rodiče pracovali, ale peněz nebylo nazbyt. Maminka byla zručná, šila, pletla, vařila z toho, co se dalo koupit. Možná proto jsem si odnesla do života jistou dávku šetrnosti a umím si vážit nejen vymožeností, ale každého mála, kterého se mi dostane.

Zuzčino pravdivé vyprávění mi připomnělo situaci před lety a některá jídla, která jsem se snažila, většinou k večeři, vyfantazírovat. Tehdejší nedostatek řady potravin mě naučil šetřit, a tak dodnes nic od jídla nevyhazuji, jen pokud by se něco předčasně zkazilo - a to mě ještě mrzí. Pohled do kontejneru s vyhozeným jídlem na mne také nepůsobí dobrým dojmem a říkám si v tu chvíli - proč?

Jsem z vesnice. Peníze jsme nikdy neměli, oblečení jsem nosila po sestře, ale rodiče chovali prase, slepice, králíky. Nežili jsme v přepychu, ale hlady jsme taky netrpěli. V obchodech toho moc nebylo, tak to pro ně bylo jednodušší. Dnešní děti si závidí i třeba hezčí obyčejné pero. O technických vymoženostech nemluvě.

Pane Libánský, vím, o čem mluvíte. Dostala jsem se do Norimberku za otcem, který emigroval v 1969, v roce 1981. Dva týdny jsem žila v "katalogu" a když jsem po návratu v naší sídlištní samoobsluze stála nad regálem se sýry, kde se krčilo pár taveňáků, na které kapalo ze stropu (včera pršelo), chtělo se mi plakat. A nemyslím, že by v NDR bylo hůř než tady. Jezdilo se tam pro boty, dětské oblečení, záclony, maso, salámy, mandle, hrozinky a spoustu dalších věcí. A na hranicích při kontrole celních prohlášení všichni v autobuse trnuli strachy, aby nikoho nevyhmátli, protože pak by sebrali všechno všem.

Já jsem tatínka neměla od 12 let. Po přestěhování do Týna nemohla maminka najít práci. Bylo jí "už" 53 a já byla v 8. třídě. Uklízela chvíli na národním výboru a pak myla nádobí v bufetu (vystudovala obchodní akademii). S dvěma dospívajícími dcerami a bez jakékoliv další pomoci to asi na dobré žití nebylo. Nepochybuji o tom, že mnoha jiným se i v té době žilo lépe. Byly tam kompletní rodiny s pořádným zaměstnáním obou rodičů a sídlištními byty nebo rodinnými domky. Ale to už jsem se teď dostala jinam, než k čemu měl být můj článek určen, proto bych to ráda uzavřela.

Zuzklo, mám také v živé paměti dobu o které píšeš. Mí rodiče byli obyčejní pracovití lidé. Aby nás uživili chodili do práce oba. Pracovali v lese, otec jako dřevorubec a mamka chodila sadit stromky, ožínat stromky, do lesní školky - prostě kam je poslali. A všude pěšky, neuměla jezdit na kole a jiná doprava byla málokdy. Doma měli malé hospodářství, protože ty dva mizerné platy by na všechno stejně nestačily. Všechno se doma muselo zužitkovat, s ničím se neplýtvalo. A tak to mám nastavené i já. Ano byly na všechno fronty a ty já nesnáším dodnes. Vadí mi i stání u pokladen. Jedno je jisté, dnes máme všechno, co hrdlo ráčí, ale kvalita mnohdy neodpovídá ceně. Je divné, že je všechno tak drahé a nekvalitní, že to nikomu nevadí. Že by páni poslanci a spol. nakupovali v jiných obchodech? Zbytečná otázka. Nedávno jsem viděla v televizi pořad o tzv. KPZ. Komunitou podporované zemědělství. Lidé, převážně mladí lidé, se vracejí k pěstování zeleniny. Jak to funguje se můžete podívat na: http://www.kpzinfo.cz/ Jen nevím, jak by chtěli nasytit ty miliardy lidí na celém světě. Když jsem viděla, jak ručně připravuje jakýmsi nástrojem půdu na setí, tak se mi vybavilo ruchadlo z dávné doby. A připadá mi to všechno, jako taková hra, ale možná se mýlím.

Tak vám všem přeji dobrou chuť, protože jíst se asi musí v každé době. Tím rozebíráním to asi nezměníme.

Nikdy nezapomenu, když jsem po revoluci jel do Německa a poprvé zašel do malého běžného supermarketu. Když jsem viděl ten sortiment, byl to pro mne šok, ze kterého jsem se vzpamatovával několik dní. Do té doby jsem si neuvědomil, v jaké bídě žijeme. Prostě jsem se v tom narodil a vyrůstal. Dneska když dostanu na něco chuť, jdu a koupím si to. Nemusím podplácet prodavačku, aby mi až někdy přijdou mandarinky, půl kila schovala. Kdo píše jak jsme se v předrevoluční době měli dobře, toho bych poslal do Severní Koreje. To by mu třeba osvěžilo paměť. Dík Zuzano za článek.

...na vesnici to tak bývá už zvykem, že manželka má auto a muž taky, autobusové a vlakové spoje se omezují, takže žena jezdí i pro děcka do škol. Muž jezdí z práce do práce. Když je auto v poruše - tak musí být náhrada, zima to taky určuje - do sněhu .