Patřím k lidem, kteří se nacestovali v životě hodně. Tím samozřejmě nechci říct, že jsem poznala půlku světa nebo alespoň navštívila více než tři desítky zemí. Mé cestování bylo z velké části spojeno s někdejším zaměstnáním učitelky němčiny, kdy jsem měla narozdíl od svých kolegyň angličtinářek možnost jezdit do tehdejší NDR, A té jsem patřičně využila. Zúčastnila jsem se několika jazykových kurzů pro učitele němčiny ze socialistických zemí nebo jsem doprovázela vybrané žáky při letním výměnném pobytu.
Jako pozdější archivářka jsem dostala opravdu vzácnou šanci reprezentovat vojenský archiv v řadě míst v Evropě, a to v rámci archivních výročních zasedání či konferencí, na něž jsem jezdila od nás jediná, nebo jsem fungovala jako doprovod svých nadřízených při oficiálních návštěvách. Několikrát jsem také bádala v německých archivech. Cestování se tedy pro mě stalo do určité míry rutinou.
Pokud jsem jela pracovně, měla jsem své úkoly a pevný program, tudíž mi příliš mnoho volného času nezbylo. Nemusela jsem se ale na druhou stranu starat o cestovní formality, které mi vyřídil zaměstnavatel. I tak se mi však v několika případech stalo, že jsem se dostala do nestandardní situace, kterou jsem musela na místě řešit. Ve dvou nebo ve skupině by to jistě bylo psychicky méně náročné.
Zvláštní kategorií jsou mé cesty na dovolenou do ciziny. Musím konstatovat, že kromě jedné dovolené v Rumunsku před 43 lety, kdy jsme jely se sestrou, a jednoho ze dvou zájezdů do Tunisu, na němž jsem byla s někdejší známou, jsem odjakživa a vždy jezdila výhradně sama.
Proč jezdím sama? Na jednu stranu z nutnosti, na druhou stranu z vlastního rozhodnutí. Kdybych měla partnera, jehož by bavilo cestovat stejně jako mě, určitě bych se nezdráhala jet společně. Se sestrou, s kterou si jinak rozumíme dobře, společně nejezdíme, protože by se neměl kdo postarat o tři domácí kočky. A navíc ona odmítá vlézt do letadla, zatímco já nesnáším dlouhou cestu autobusem.
Tedy, cestovat na dovolenou sama je pro mě obvyklé, a kdyby mi to skutečně nevyhovovalo, asi bych takto nejezdila už léta.
Jaké má individuální cestování pro mě plusy?
Jsem účastnicí organizovaného zájezdu s cestovní kanceláří, to znamená, že mám zajištěnou cestu i ubytování a stravování podle nabídky. V dané destinaci si mohu nebo nemusím přikoupit fakultativní výlety. Když na to přijde, mohu si tam udělat program zcela podle svého - koupit si výlet s některou místní CK nebo se někam nepříliš daleko dopravit sama linkovým autobusem nebo pouze courat v místě pobytu a lenošit, což mě ovšem dlouho nebaví. Mohu za příplatek mít svůj jednolůžkový pokoj, který nemusím sdílet s nikým neznámým, takže mohu jít spát i vstávat podle svého. Hlavně spánek je pro mě důležitý. Potřebuji zkrátka své soukromí, tak, jak jsem na to zvyklá z domova.
A jaké jsou minusy?
Co se týče dodržování časů, kam se dopravit, kde čekat, musím se spoléhat jedině na sebe. Za svůj jednolůžkový pokoj (kromě naprostých výjimek, kdy některé hotely mimo sezónu příplatek nepožadují) musím pochopitelně zaplatit víc, a je třeba říct, že někdy jdou příplatky do několika tisíců, proto občas volím hotel i podle toho. Při odbavení se mi většinou stává, že mě posadí v letadle na zbylé sedadlo do uličky vedle dvojice, takže z krajiny pod námi nevidím ani za hezkého počasí nic. V jídelně hotelu si, pokud se s někým nepoznám na pár dní trochu víc, musím sednout k nějaké dvojici či partě. Jen výjimečně je v restauraci tolik místa nebo přijdu tak brzy, že sedím sama. Obdobné je to i se sousedem v autobuse při výletech. Největším problémem však zůstává večerní program. Po večeři, která je od 19 hodin, už je (jezdím mimo sezónu) poměrně šero. Na ulici pro mě není bezpečno, do baru sama nejdu, mobilní internet nemám a místní televize mě nezajímá. A tak si pouze čtu a chodím brzy spát, zatímco většina lidí se ještě baví. Jen výjimečně je v hotelu večerní program pro všechny zájemce z výpravy.
Když to tedy shrnu, je to něco za něco. Taková svoboda s ručením omezeným. Jsem si jistá, že většina žen by takovou dovolenou odmítla. Vůbec se jim nedivím. Neznám až na výjimky další ženy, které cestují samy. Když ne s partnerem, tedy se domluví kamarádky. To ale u mě není obvyklé. Po jediné nepříliš dobré zkušenosti s někdejší známou to už raději nerisknu. Lidé mohou mít odlišné nároky na denní režim i na plány během pobytu a může mezi nimi docházet k neshodám a následně k pokaženému dojmu z celé dovolené. Pokud ve výpravě poznám někoho, kdo je také sám, občas se stane, že si padneme do oka a pak nějakou akci podnikneme společně.
Věřím, že své individuální cestování na dovolenou si ještě nějakou dobu zachovám. Není to však opravdu běžné, chce to značnou samostatnost a někdy i kus odvahy, alespoň částečnou znalost světového jazyka, nejlépe angličtiny, a určitě i celkem vyhovující zdravotní stav. Po této stránce se ale každý z nás, kteří jsme single, určitě zná a podle toho rozhodne nejlépe sám.
