Jsem od malička patlal. Patlalské schopnosti se u mě postupně rozvíjely přes kreslení, rýsování a vrcholu dosáhly při používání redispera. Toužila jsem vytvářet krásné obrázky nebo malby, ale při výtvarné výchově jsem většinou až na světlé výjimky patřila mezi experty, jejichž díla byla vystavována jako odstrašující případ. To samé se dělo při rýsování. Mou noční můrou se stala deskriptivní geomerie. Smířila jsem se s představou, že jsem absolutní nemehlo.
Před dvěma lety jsem se po dlouhém váhání přihlásila do kurzu kreslení, kde mě ujišťovali, že naučí kreslit úplně každého. Žádné velké naděje jsem si nedávala. Po několika málo pokusech jsem pochopila, že kreslení je vlastně řemeslo a vůbec není těžké. Jen mít odvahu a nebát se. Jako první proběhla kresba tužkou. Povzbuzena úspěchy jsem absolvovala kresbu uhlem, kde jsem se vzhledem ke svým vrozeným patlacím schopnostem krásně realizovala. Co na tom, že jsem při příchodu domů měla černé šmouhy až za ušima. Začínala jsem si věřit.
Pak přišlo nejhorší - reálná kresba a moje umělecké sebevědomí rázem spadlo na bod nula. Něco jiného je kreslit podle předlohy a něco jiného v perspektivě. Jednoduché předměty, květiny, ruka nebo noha, celkem v pohodě. Když nás vzala vyučující ven nakreslit na formát A3 v dvouúběžníkové perspektivě část dvorku s květinami, totální fiasko. Uklidnil mě fakt, že kromě několika málo vyvolených, jsme na tom byli všichni stejně.
Abych trochu pokročila, aranžuji si doma různé předměty, nejlépe krabice, na poličky, židle či stůl a kreslím a kreslím. Žádná velká sláva to sice není, ale věřím, že jednou zvládnu bez problémů i tu zatracenou perspektivu.
