Možná, že čtete hodně. Možná vás knížky zas tak neberou, ale občas nějakou prolistujete. Nedávno tady paní Věra Kynčlová uveřejnila úspěšný článek, kde se hlásí ke knihomolství. A proč si nepoklábosit ve virtuální kavárně o knížce, která stojí za to. Třeba o tom, proč jsem si právě tuhle vybrala, kde jsem ji sehnala, co na mě zapůsobilo a co ne, prostě jaké má kouzlo. Ať je to třeba světový bestseller, nebo nízkonákladový výtisk. Ať se její vydání datuje do nedávné doby, anebo do minulých století. Prostě tak, jako by si milovníci knih u kávy, či nad sklenkou vína, povídali o požitku přečteného. Existuje to vlastně ještě?
Miloš Hoznauer: STAŘEC NA ČEKANÉ
Tuhle knihu, kterou napsal šestaosmdesátiletý středoškolský profesor češtiny, jsem sháněla v den, kdy měla vyjít. Bez úspěchu. Mám ji půjčenou od známého, který ji tentýž den koupil jako poslední výtisk v jednom malém knihkupectví. Je to totiž kouzelné povídání o stárnutí a stáří. Už předem o ní vědělo mnoho posluchačů Radiožurnálu a čtenářů MF. Reportáže o panu profesorovi pustily do světa krom jiných dvě redaktorky, jeho žákyně. Učil v Praze nejen tyto dvě dámy žurnalistiky, ale i mnoho dalších profesně důležitých lidí pro normálního člověka (lékaře všech odborností, právníky, vydavatele atd.) Všichni na něj s láskou a úctou myslí.
Jsou tam vzpomínky, úvahy o životě, o lidech, o vztahu k zemi, k ženám. Ráda bych uvedla několik bodů z modlitby, se kterou se pan profesor obrací k Bohu. Např. Umožni mi, prosím, ať alespoň někdy vyhraju pexeso s vnoučaty do šesti let. Nebo – Ať vždy víme, kam jdeme, proč tam jdeme a ať vždy trefíme zpátky. Jinak je text doplněný úžasnými černobílými fotografiemi.
Nakonec ještě pár slov z obálky knihy, kterou může číst každý. Mladí se pobaví a neuvěří, starší se s humorem dozvědí, co je čeká, staří se s chutí zasmějí sami sobě.
Jen lituji, že jsem nebyla žákyní pana profesora. Učil prý perfektně interpunkci a já s čárkami mám ve složitějších větách dosti problémy.