V necelých 13 letech jsem zůstala s maminkou sama, když nám umřel tatínek, který měl dvě sestry. Jedna bydlela v Praze, takže jsem jí vídala hodně často a druhá bydlela v Úvalech u Prahy. Často mě k nim zvala.
Už cesta vlakem se mi moc líbila. Jezdila jsem tam v neděli, protože sobota tehdy byla ještě pracovní. Bydleli v rodinné vilce, která patřila jednomu pánovi židovského původu, který se vrátil z koncentračního tábora bez manželky. Teta mi vždycky vařila nějaké lahůdky a upekla mi vždycky velký koláč s drobenkou. Po nedělním obědě už bylo zvykem sejít dolů k majiteli vilky na pravou kávu. Bylo to takové obřadné a káva voněla po celé vilce. Nevím, kde ji tehdy sehnal, protože v té době bylo všechno na lístky a myslím, že káva nebyla ani k sehnání.
Byla to léta, kdy byl světovým fenoménem v atletice Emil Zátopek. Sedávali jsme kolem stolu, většinou to bylo nějak kolem poledne a poslouchali rádio, protože zrovna byly atletické závody a my byli zvědaví, jak Emil zase poběží. Bylo to fenomenální. Vždycky bylo velké napětí a sportovní komentátor napjatě líčil, jak se situace vyvíjela. Napětí se dalo krájet, ale tajně jsme doufali, že vyhraje jako vždycky a nezklamal nás. Jeho konečný sprint byl neuvěřitelný a jeho síly předběhnout o velký kus soupeře také. Bylo obdivuhodné, jak lidé těmito závody žili. Nikdy jsme nevynechali žádný rozhlasový přenos. Kde je naše republika to ve světě mnozí nevěděli, ale že je tu Zátopek, to věděl celý svět. Kdepak by mně tehdy napadlo, že se s ním v životě setkám…
Po absolvování ekonomické školy jsme tehdy dostávali umístěnky do zaměstnání. Sedm děvčat ze třídy jsme dostaly umístěnky na ministerstvo národní obrany. Psal se rok 1955 a dostala jsem se na správu, kde bylo tělovýchovné oddělení armády. Pod naší správu patřila i Dukla Praha. Pod ní spadali všichni výkonní sportovci ve vojenské službě. A tak se také stalo, že na naši správu byl převelen tehdy major Zátopek. Do mé kanceláře chodil velmi často, tak jsem měla možnost poznat, že se jedná o člověka mimořádně skromného a lidského. Jeho zvykem bylo nosit po kapsách stále česnek, který během dne chroupal.
Nebylo týdne, aby nebyl někam pozván k uspořádání besedy. Takže stále neúnavně vyprávěl o svých úspěších a cestoval po republice. Byl ale také neustále na cestách po světě, kam ho zvali. Ze svých cest mě vždycky poslal pohled anebo něco přivezl. Velkým pokladem se pro mě staly knihy, které mi osobně Emil podepsal s typickým obrázkem, jak běží a honí Danu s oštěpem. V Troji si Zátopkovi koupili parcelu a zamýšleli tam stavět domek. Pozvali mě a mého manžela, který stavbám rozuměl, aby jim poradil.
Je smutné, že ten, který republiku tak proslavil, byl pak perzekuovaný a skončil u popelářů. V této době se také ukázala jeho velikost. Ani tato skutečnost ho nezlomila.
Dnes na všechno ráda vzpomínám a těší mne, že jsem se mohla s tímto fenoménem v životě potkat. Dnes už s nostalgií prohlížím pohledy, které mi poslal a jeho typický podpis v knihách. Člověk nikdy není, kam ho osud posune a koho potká…
Manželé Zátopkovi jsou pochováni ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm.
FOTO: Jan Raška
