Podle pohádky „O dvanácti měsíčkách“ si co nevidět již budou předávat moc nad přírodou pánové Červen a Červenec. Jmenují se tak příhodně. Komu se nelení, tomu se červení. Sklízíme jahody, maliny, ředkvičky a rajčátka. O třešně se spravedlivě dělíme s našimi milými ptáčky. Jen na červenou řepu si ještě počkám – až z ní bude chutné afrodisiakum. S červnem přichází i řada krásných vůní teplého léta a oku lahodící květiny, nejvíce se mi líbí červené růže, tulipány a tulidámy.
Dny jsou dostatečně dlouhé a vybízejí k delším vycházkám do půvabné přírody naší vlasti. Na i60 přicházejí z těchto výletů nádherné fotografie čtenářů. Ale také od houbařů. Bohužel se aktivují i červi, kteří jim často dokážou úlovek znehodnotit. (To ostatně mám i doma – náš červotoč právě začal makat jako úderník, sype mi u venkovního krbu piliny na hlavu). Ale když jsem zmínil houbaře, musím ještě připomenout i některé ošidné situace, které jim v lese hrozí, neboť dokonalá krása nebývá v životě bez rizika. Mrkněte teď na obrázky pod článkem, které jsem nazval:
Obr.2 Jedovatá krasavice
Obr.3 Nebezpečně svůdná. Ohroženi jsou především osamocení houbaři – muži bez doprovodu svých manželek. Raději by měli zůstat na poli a hledat jen žampiony.
Červená se line záře, barví ruce, hřeje tváře. Ale nejen tváře… No jo, Karkulky nám zase o jeden rok povyrostly a už se jim zapalují lýtka. Rozkošně se začervenají, když se o tom zmíníte, jsou to již slečny. Berou si do svých košíčků pamlsky a vyrážejí na dalekou cestu k návštěvám babiček, žijících v hlubokých lesích se svými zvířecími přáteli. Trošku mě to trápí… Takhle nalehko do lesa plného klíšťat? Už jsem přesvědčil svoji kámošku Karkulku, aby se nechala očkovat proti klíšťovce, ale očkovací látka je teď vyprodána. A tak jsme se pokusili koupit alespoň červené holinky. Ani náhodou, v této barvě neexistují, jen zelené nebo černé! Nechápu to, vždyť se dovážejí z Rudé Číny…
Nakonec jsme se s Karkulkou dohodli, že zajedeme za babičkou až o prázdninách a zároveň jí přivezeme velký pytel granulí pro jejího milého vlka Alberta a také bednu Budvarů pro dědečka. Navíc, protože prý její babička trpí zácpou a pomáhají jí jogurty, naložíme je do zásoby a ještě přidáme soudek s mléčně kvašeným zelím, což je výborné projímadlo. Ale stejně mi to leží v hlavě. Co ty ostatní Karkulky, které nemají přítele s terénním automobilem? Jenže toto téma je pro pedagogy daleko závažnější.
K následujícím úvahám mne přivedlo povzdechnutí Jiřího Suchého:
"Ach, proč je člověk člověku vlkem a ne Karkulkou?“
Jak tedy na to, aby školy opouštělo co nejvíce Karkuliček, Karkuláčků a co nejméně potencionálních budoucích predátorů? Budou se naši absolventi usmívat anebo cenit zuby? Budou se s chutí a často od srdce smát anebo převážně jen vrčet či žalostně výt? Domnívám se, že to do značné míry můžeme ovlivnit právě v dětství, kdy se povaha člověka formuje. Jenže tomu často je právě naopak a svůj podíl viny na tom nesou i pohádky. Od nepaměti a po celém světě v nich narážíme na řadu krutostí – zbytečného násilí, páchaného na lidech i zvířatech. Uvedu namátkou pár příkladů se svým komentářem.
* Vlk sežere hodnou babičku. Myslivec mu (bez narkózy) rozřízne břicho a babičku vysvobodí. Pak mu břicho vyplní kamením, otvor zašije a vlka utopí. Všimněte si také nelogického (a tudíž nevýchovného) myšlení autora pohádky. Babička zůstala naživu a bez zranění. Takže měl autor uvést, že si vlk před výpravou k babičce zapomněl nasadit zubní náhradu. Dále - proč myslivec potom vlka nezastřelil, ale dlouho sbíral v lese kamení do jeho břicha?
* Dvanáctihlavému drakovi jsou všechny hlavy uťaty, aniž by předtím komukoliv ublížil. Co na to ochránci zvířat? Napláčou také provozovatelé prestižních světových ZOO?
* Jeníček s Mařenkou zaživa upálili „Ježiseniorku“, aniž by jí dali možnost odvolat své předchozí názory a záměry. Je dost možné, že pak ještě sežrali všechen perník z její chaloupky. To má být výchovné?
* Nevlastní sestřičku Popelky příroda neobdařila půvabem. To je samo o sobě smutné. Ve snaze zalíbit se princovi si tedy uřízle prsty na nohou, aby se vešla do Popelčiných střevíčků. To si mají děvčata myslet, že chybějící sex-appeal může nahradit nějaká obuv?
Řešení existuje – je jím humor!
Není to můj nápad, ale Jana Wericha. Jeho pohádky jsou veselé a dětem se líbí. Já bych ale pro dnes rád zůstal u pohádky o Karkulce, neznámým autorem upravené na veselou písničku. Tato písnička v plném znění vyšla 2.3.2015 na i60 pod názvem „Karkulka“ v článku Evy Mužíkové, která ji uvádí těmito slovy: „Kdysi, když jsem byla malá, jezdil k nám na letní pobyt jeden pán. U táboráku se vždy sešly děti z celé vesnice. Tam tento pán zpíval na naše přání do nekonečna tuto písničku. Brnkal na kytaru jednoduchou melodii, předzpívával a my všichni, dokonce i dospělí opakovali refrén… um caj raj rááá, um caj raj ráá...“. Shodou okolností jsem tuto písničku nejen znal, ale mohl jsem Evu i trochu doplnit. Co já jsem se téhle písničky s kytarou nazpíval! A nejen dětem, žádali si ji i kolegové a kolegyně při různých oslavách, na lyžařských zájezdech aj. Písnička se tak líbila mým studentům u táboráku na školních výletech, že jsem byl dokonce později pozván na svatební hostinu mého studenta a jeho spolužačky a už tam na mě čekala kytara.
Samozřejmě celý text již teď nebudu opakovat, jen pár stěžejních slok. Nejprve začátek, který uvádím s doplněním důležité informace o potížích babičky, které Eva vynechala - (v textu tlustě):
Žila jedna holčička a té stonala babička
um cajrajra, um cajrajra, a té stonala babička.
Bydlela v lese hlubokém a měla růži pod okem,
um cajrajra … a měla růži pod okem.
Zavolali k ní doktora a ten jí pravil doslova
um cajrajra … a ten jí pravil doslova:
„Ta rudá skvrna na líci znamená tvrdou stolici“
um cajrajra …znamená tvrdou stolici.
A babička se kroutila a Karkulka se rmoutila,
um cajrajra … a Karkulka se rmoutila.
Přemýšlela a po třech dnech jí skvostný nápad hlavou šleh,
um cajrajra … jí skvostný nápad hlavou šleh.
Popadla láhev jogurtu a hned se dala do špurtu,
um cajrajra … a hned se dala do špurtu.
Tak a ještě zbývá dodat, že jogurt pomohl Karkulce před vlkem:
Vrchstla mu jogurt do chřtánu a vlk musel jít na stráánu.
A v závěru i babičky „jogurtový happy end“:
Vem babičko, vem si doušek a budeš hned jak koloušek.
A babička si přihnula a nemoc se jí vyhnula …
Od těch dob je v kalupu, div nerozboří chalupu …
Otázka pro čtenáře
Zajímavé je, že pohádky Hanse Christiana Andersena, jakož i bratří Grimmů leckdy nemají ani šťastný konec ve smyslu, že dobro zvítězí nad zlem. Přesto se mi líbí jeho výjimečně veselá pohádka „Císařovy nové šaty“. Nepřipomíná vám také něco ze současnosti?
Mé závěrečné pohádkové přání
Věřím, že další hromadné setkání přátel magazínu i60 opět proběhne v báječné atmosféře. Zatím mi zdravotní stav účast nedovoluje, ale měl bych radost (a Evička jistě také), kdybyste si Karkulku zazpívali i s hudebním doprovodem (Jíťa to s harmonikou zvládne levou zadní, přidá se Honza Raška a jistě ještě někoho s kytarou nebo banjem. Hromadně se zpívá jen refrén, text nemusíte znát! S laskavým souhlasem autorky teď vkládám odkazy na článek i krátkou videonahrávku melodie, bohužel zatím neúplnou a bez hudebního nástroje. Babička si také zazpívá - viz obr.4
Článek „Karkulka“: http://www.i60.cz/clanek/detail/11055/karkulka
Video: