Učitel v nesnázích: Ach, ta roztržitost

díky za upozornění, jsem na tomhle webu pár dni a ještě se pořádně v tom uživatelským prostředí neorientuju, chtěla jsem jen v rubrice Můj svět vlepit svůj příspěvek a nějak záhadně jsem zabloudila do této diskuse. Jak to odsud vymazat, nevíte?

Paní Jitko P. Nespletla jste se? Zdá se mi, že reagujete na jiný článek, nejspíš na "Pošta pro mě" od p. Oldřicha Čepelky z 10.6. To není námitka, rád jsem si to od Vás přečetl, ale p. Čepelka to nejspíš číst nebude, tak mu to tam můžete zkopírovat.

Abiturientský slet Právě jsem se vrátila- ne z Hradu, ale ze setkání se spolužáky, s kterými jsem strávila , kdysi, 4 roky na gymnasiu. Večírek měl klasický průběh: welcome drink, objednávka krmě a příslušného drinku, po němž následuje obávaný a mnou z duše nenáviděný veřejný striptýz, aneb sdělit kolektivu, co jsem od posledního sletu zažila, dokázala, eventuelně, a to především poslední dobou, kam to dotáhly moje/jejich děti. Všichni do jednoho máme samozřejmě geniální děti, vnoučata, nejlepšího manžela na světě apod., jak jinak.? Pak si dáme další drink a už to z nás leze; už to není všechno zalitý sluncem, to slunce už má náhle skvrny- tu se nám jedno dítě nepovede, tu rozvede, tu zmizí ve světě nebo jinak poskvrní dobré jméno rodiny. Když je toto téma vyčerpáno, kdosi si náhle mimoděk povzdychne, že ho něco bolí , např. záda a už to jede- k tomu má přece v tomhle věku každý co říct, 60 letá kostra prostě už občas musí někde zaskřípat, takže všichni jsme experti Uznávám, mám na to věk, patřím věkově do týhle skupiny 60i, ale přesto- pomoc! !! Stále ještě neberu pravidelně jedinou pilulku, jsme soběstačná a aktivní ve všech směrech, žádnou chronickou či jinak vážnou chorobou netrpím, a jestli v budoucnu někdy přece jen ochořím, pak přísahám, že se o tom rozhodně nikdo nikdy nedozví. Tím chci říct, že mě k smrti nudí tyhle nevyžádané detailní reportáže z čekáren u obvodního lékaře či specialisty, stížnosti na skandální necitlivost ošetřujícího personálu či podrobný přehled aktuálních chorobopisů apod. Chodím pochopitelně sice čím dál častěji na pohřby ,ale zjistila jsem, že mne poslední dobou už vlastně přestalo dojímat , že se zase "kácelo v našem lese" a kdo z mých vrstevníků přitom přišel na řadu- prostě jednou tam musíme všichni, to je snad každýmu jasný a každý máme svou svíčku různé délky, tak nač se tím předčasně stresovat, že? Nedávno jsem seděla na břehu řeky se svou dcerou a jejími vrstevnicemi- tlachalo se a žertovalo na zajímavá témata jako děti, chlapi, móda a bylo mi mezi nimi dobře, protože ta jejich 30-35letá témata mi zkrátka byla mnohem bližší , než ta z oboru zdravotnictví či pohřebnictví. Carpe diem- to je mý současný heslo- protože: život mám jen jeden; předchozí 2/3 jsem věnovala druhým, tu poslední 1/3 si ,s dovolením , ponechám jenom pro sebe? Mějte se rádi, nejdříve sebe a pak ty ostatní, protože jedno s druhým souvisí!

Vtipné a ze života. A co takové omluvenky? Mám jednu z letošního roku. "Zapomněl jsem přijít."

Já se pamatuji na jednoho profesora, který byl hluchý a my jsme to využívali a dělali jsme si z něho legraci. On ale byl k tomu ještě roztržitý, tak to někdy bylo opravdu veselé.

Libore, díky Tvému vyprávění jsem se zase jednou pořádně zasmála. Přidej, prosím.

J. A. Komenský byl určitě roztržitý, ale stojí historicky na tak vysokém piedestalu, že si ho v takové situaci nedokážu představit. :-)))

Taky jsem měla pár roztržitých profesorů a dá se říct, že jsme z toho náležitě těžili. A zbyly jen vzpomínky. Pobavila jsem se.

Liborku, mají to ti kantoři ale zapeklité, viď.

Výborně, Ivanko. Je to ze života? Má kolegyně, učitelka dějepisu mi zase vyprávěla, co se dočetla v písemce: "Dubček a jemu podobní udržovali trvale pracující lid v bezvědomí".