Místem naší letošní dovolené se stalo Turecko. Když jsme se o tomto úmyslu zmínili před přáteli, významně si klepali na čelo. Nevšímali jsme si toho a dál si vedli svou. Jak jinak, objevily se komplikace. Praha nenaplnila na náš termín letadlo. Mohli bychom si pobyt posunout, kdyby…. To kdyby, byl náš další nápad. Zajistili jsme si „na vlastní pěst“ dvoudenní pobyt v Istanbulu, a o to přeci nepřijdeme. A tak jsme nakonec odlétali z Vídně.
V začátku sezony, není ještě takové horko a podařilo se, že v hotelu pro cca 1000 lidí nás bylo v prvních dnech pobytu 50. Vybrali jsme si oblast Colakli asi 6km od městečka Side. V Side najdeme pozůstatky římských staveb – vstupní bránu, amfiteátr, chrámy se sloupy, kašnu, i zbytky domků. Podél pobřeží je množství restaurací a kaváren s nádherným výhledem na moře. Samozřejmě i večerní Side, obzvláště při svitu měsíce, má své kouzlo. V oblasti Colakli, jsou dlouhé písečné pláže, s mírným vstupem do moře. Prostě ideál.
Nastal den D a brzy ráno jsme odlétali do Istanbulu. Protože tu již bylo uveřejněno několik článků o Istanbulu, pokusím se nepsat, co již bylo řečeno. Pro přistání jsme si vybrali letiště Sabiha Gokcen, které je ještě v asijské části Istanbulu. Pojmenováno je po první bojové letkyni Sabize Gökçenové, která byla jedním z adoptivních dětí zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemal Atatürka. Cestou do přístavu Kadiköy jsme byli překvapeni výstavbou. Vedle mešit tu stojí mrakodrapy, zřejmě se jedná hlavně o komerční objekty, to jsme ale nezkoumali. My jsme jeli prozkoumat evropskou část Istanbulu, a do té jsme se přeplavili přes Bospor lodí. Lodě jsou součástí městské hromadné dopravy a jezdí jich tu hodně.
V samotném přístavu je neuvěřitelný mumraj lidí a hlavně prodejců různých dobrot. Pochoutkou je Balik Ekmek což je rybí fileta opečená na grilu a podávaná v bagetě s čerstvým salátem a různým kořením. Prodává se i z lodí, kotvících v přístavu. Jsou to takové mobilní kuchyně. Do přístavu Eminön jsme vplouvali zátokou Zlatý roh. Na druhou stranu této úžiny se dostanete opět lodí, nebo přes Galatský most, který je v obležení istanbulských rybářů. V útrobách tohoto mostu se ukrývají rybí restaurace. Nad zátokou se pak rozkládá celý Sultanahmet. Tak Turci nazývají oblast zahrnující Modrou mešitu, bývalý byzantský chrám přestavěný na mešitu Hagia Sofia a palác Topkapi.
Modrá mešita, nádherná stavba se šesti minarety, je šedivá. Svůj název dostala podle vnitřní výzdoby. Jí podobná je Sulejmanova mešita, tyčící se na jednom ze sedmi pahorků. Má sice jen čtyři minarety, ale deset balkonů (Sulejman Překrásný byl desátým osmanským sultánem). Při našem toulání jsme nezapomněli na Grand Bazzar, Basiliku Cisterna-což byla zásobárna vody v případě obléhání. Dnes v ní plavou ryby. Když se řekne Istanbul, samozřejmě se hned vybaví Orient Expres. A tak jsme navštívili i nádraží. Na peronu visí zvon a je zde i restaurace s fotografiemi dokládajícími slávu Orient Expresu. Nádraží je v provozu a vlaky jedou převážně do hlavního města, do Ankary. S poněkud podivnými pocity jsme navštívili i Taksimské náměstí a historickou tramvají si projeli třídu Istikal Caddesi, spojenou s posledním atentátníkem. Na této rušné třídě jsou nejlepší restaurace, hotely, módní obchody a sídlí zde francouzská, ruská a kanadská ambasáda.
Místo, kde jsme byli ubytováni, bylo v blízkosti univerzity, a tak v okolí byla spousta kaváren a různých jiných podniků navštěvovaných mládeží. Obávali jsme se hluku do pozdních hodin, ale zbytečně. Omladina vysedávala v kavárnách, kouřili vodní dýmky a byl klid. Jak jsme procházeli uličkami, zjistili jsme, že při vchodu do budov univerzity studenti procházejí bezpečnostními rámy a mají i vstupní karty. Některé dívky chodí prostovlasé, některé nosí šátky. Úplně zahalené ženy, v černých burkách, jsme také potkali, ale jsou to převážně Arabky. Všeobecně platí, že turecké ženy i muži bez rozdílu věku, chodí velice pěkně upravení. Mladíci nosí džíny a trička nebo košile, dívky sukně, kalhoty i šortky. Neviděli jsme snad nikoho, kdo by měl na sobě špinavé, otrhané džíny.
Přesto, že jsme byli z celodenního šmejdění hodně unavení, neodpustili jsme si večer znovu navštívit osvícené mešity, nasát večerní atmosféru a pošmáknout si na gyrosu.
Turecky neumíme, anglicky a německy ano, ale tak turisticky. I tak jsme se bez problému domluvili. Všichni s námi měli trpělivost a vysvětlovali, dokud jsme nepochopili. Jestli si pak pomysleli, jaká trdla to přijela, to už nám bylo fuk. Byli jsme spokojeni.
Překvapením pro mne bylo, že se všude v Istanbulu prodávají pražené kaštany. Chutnají ale jinak, než ty naše adventní.
Bylo 22 hodin a my jsme zamávali Istanbulu, 14ti milionovému městu dvou kontinentů a odletěli jsme zpět do Antalye. Odtud pak nás malý autokar odvezl do hotelu. A jestli si myslíte, že jsme pak sebou plácli na pláž, tak se pletete. Náš zájem o geocaching nás nenechal v klidu. Kromě Side jsme navštívili ještě město Manavgat a při hledání „keší“ nachodili asi 28km. Pokračování bylo ve Vídni, ale to někdy příště.
