Terezínské pamětní knihy

Dobrý den, děkuji všem za kvalitní, lidské a procítěné komentáře. Zapomínat a zpochybňovat by se nemělo.TV Barrandov uvedla pozoruhodný dokument, Návrat do Osvětimi, zpověď ženy Eriky Bezdíčkové, která přežila Osvětim. Ještě jednou děkuji.Vladka

Naší rodinu holocaust naštěstí přímo nezasáhl. Znám ho prostřednictvím filmů, knih, dokumentárních pořadů, přednášek. ...ty hrůzy byly nepředstavitelné. Vždy si říkám, jak ti přeživší mohli vůbec dále žít. Jak ještě mohli věřit v lidství? Přesto to dokázali. Vladko, děkuji. Připojila jsi dojemnou fotografii. Nezapomeneme.

v r. 2014 návštěva památníku umocněna přítomností mých rodičů.

Jen při čtení vašeho článku mi naskočila husí kůže. Je to zrůdně nelidské. Jedna moje učitelka němčiny přežila Terezín, manžel ale ne. Vyprávěla mi o svých zážitcích. I když je to už několik desítek let, stále si je pamatuji.

Děkuji Jitce a p. Aleně. Opravdu se nesmí zapomenout.

Věřte mi,nebo ne paní Vlaďko,ale se slzami v očích jsem si připomněla krutné zacházení s lidmi v koncentráčních vyhlazovacích táborech.Otec byl ročník 1922 a ti byli nasazeni na nucené práce do Německa.Utekl a musel se skrývat.Já vím,že s tímto peklem,to nemá nic společného. .Četla jsem kdysi knihu jako mladá holka,zůstaly mi v paměti jen útržky a střípky popisu jak se chovali nacisté k lidem.Kniha tuším RUR Návrat nežádoucí a tam se s lidmi zacházelo hrůř jak s dobytkem.Pokud jsem popletla název,tak se všem omlouvám.

Vladko, je mi to moc líto,ale je dobře, že jsi nám to všem připomněla. Díky.

Dobrý den, děkuji všem za kvalitní a lidské recenze.

Milá Vladko, dík za připomenutí obětí holocaustu.Nikdy nezapomenu na rodinné příslušníky, které jsem nikdy osobně nepoznala, ale kteří prošli peklem koncentračních vyhlazovacích táborů a nikdy se z dlouhé cesty nevrátili. 6 milionů Židů bylo zahynulo během II.sv.války v důsledku tzv.norimberských zákonů. Nikdy nezapomeneme.

I v naší archivní dokumentaci se objevují informace o Terezíně. Některé dozorčí knihy jsme dokonce věnovali před lety Památníku. Nesmířila jsem se s tím, že zatímco terezínský velitel byl po válce popraven, jednomu z nejkrutějších dozorců Antonu Mallothovi (samolibý opilec " Der schöne Toni") se podařilo zmizet, a ačkoliv byl později jeho pobyt, napřed v severní Itálii, pak v Bavorsku, vypátrán, nikdy do Československa nebyl vydán. Souzen byl ve Spolkové republice až koncem 90. let a jeho "trest" byl jen symbolický. Vážím si toho, že jsem byla i účastnicí asi tří konferencí v Terezíně a mohla vystoupit s referátem. Poznala jsem tam i lidi ze zahraničí, včetně Německa, kteří pohlíželi na holocaust stejně jako my. Škoda, že někteří už nežijí.