Stařičký kněz vítá příchozí ve vile kardinála Berana v Římě. Kardinál Beran zde dožil svůj život jako emigrant po roce 1948. Zájezd železničářů z Brna je u konce úmorné cesty. Vila je majetkem českého státu a jmenuje se Velehrad. Asi je v pronájmu církve.
Ubytování je na úrovni, první překvapení ovšem čeká v recepci. Dvanáct pohlednic přepásaných papírovou páskou je nabízeno v celku. Celá sada za jedno euro. Nekup to! K dostání jsou také poštovní známky Poste Vaticane. Kdo by ovšem chtěl poslat pohlednici z ubytovny, musí ji opatřit vatikánskou známkou! Jinak litujeme. Italské známky u nás neplatí. Račte si takto ofrankovanou pohlednici vhodit do schránky ve městě. Po rozbalení sady pohlednic nastává překvapení druhé. Na pěti pohlednicích je portrét Svatého otce. Svatý otec pětkrát jinak! Tu s dítětem, onde žehnající nevěstám. Zbytek barevných pohlednic pochází z roku 1971!
,,Vážení přátelé, mám pro vás milé překvapení!“ radostně sděluje stařičký páter.
,,Zítra budete přijati na slavnostní audienci u Svatého otce!“
Osmdesátiletá babička vedle Frantíka se rozklepala rozkoší jako ratlík při spatření jitrnice.
,,Babi, to není možné. Přece pár obyčejných turistů z Brna nepřijme sama hlava katolické církve! To bude nějaká finta.“ Babička ale štítivě odstupuje od satana pochybností.
,,Já tomu nevěřím, to bude nějaká bouda. No ale ten zlatý prsten, co dostal při audienci u Jana Pavla II. prezident Havel s chotí, ten by bodnul. To bychom měli cenu celého zájezdu bohatě zaplacenu!“ mudruje neznaboh Frantík.
Pochybnosti byly oprávněné.
,,Přátelé, rozdám vám nyní propustky na náměstí. Zítra budeme na náměstí svatého Petra svědky audience. Máte jediný úkol. Jakmile se z pódia ozva narážka BRNO, propuknete v neutuchající jásot!“ oznamuje starý kněz. To se nám ulevilo. Nebudeme se muset obávat ztráty zlatých papežských prstenů!
Na náměstí bylo chladno. Hodinu a půl už sedí všichni na plastikových židličkách. Zima nahoře i vespod. Zatím se náměstí plní věřícími. Mají čepičky různých barev. Každá výprava má v čele průvodce s barevným deštníkem. Lidí přibývá. Všichni čekají zástupce pána boha na zemi. Snad tato pouť do Mekky ukrojí něco z hříchů pozemských červíčků.
Konečně krouží kolem otevřený automobil. Velkoplošné obrazovky provázejí automobil kolem celého náměstí. Lidé vstávají ze židliček. Kolem postupujícího automobilu se zvedá mexická vlna jako při fotbalovém utkání. A už přijíždí. Lidé v transu sledují příjezd automobilu pod hlavní tribunu. Náměstka pána boha vynášejí svalovci do připraveného trůnu. Fialovou šerpou opásaní preláti pak čtou celou hodinu zdravice. Vždy, jakmile se ozve třeba Krakov, zajásá patřičná skupina lidí, někde v prostoru náměstí. Ozve se narážka BRNO a pak skupina železničářů ječí a poskakuje.
Papež, sedící v hloubi trůnu, zvedá ruku. Žehná všem přítomným. A tu Frantík zvedá ruku a obrací ji směrem k žehnajícímu. V ruce třímá barevnou pohlednici ze zakoupené řady dvanáct za euro. Pohlednice je požehnána, stejně jako sto padesát nevěst, rota karabiniérů a jednotka rychlého nasazení Italské armády. Na druhé straně pohlednice stojí napsáno – Milý Jendo, nechal jsem náš dlouholetý pakt o neútočení požehnat samotným papežem!
Následuje okružní jízda Římem pomocí městské hromadné dopravy. Osmdesátiletá průvodkyně, o které starý páter prohlásil že je ,"stará Římanka“, bloudí ulicemi a zmateně kroutí mapou. Výprava čtyřiceti lidí se mačká v autobusech plných cestujících. Kolikrát se všichni do autobusu nevejdou a tak se čeká na druhou část výpravy. Je to k uzoufání. Průvodkyně přiváží celou výpravu do kostela Svatého Pavla za hradbami pomocí pěti přestupů, ačkoliv od původního místa jsou to jen dvě zastávky vlakem!
Vymete kdejaký kostelíček, kdejaké duchovní bistro.
,,Přátelé, tento kostelíček je sice zvenku nevzhledný, ale to, co je uvnitř musíte vidět. Být v Římě a kostelíček nenavštívit, to je jako kdybyste v Praze nenavštívili chrám Svatého Víta! Má to jednu chybu, Kostelíček je támhle nahoře a vede k němu tři sta schodů!“
Výprava se vydává na kalvárii. Vedle ovšem stojí kostelíček další, uvnitř ještě krásnější. A tak celá výprava jde tři sta schodů dolů a opět tři sta schodů nahoru ke druhému kostelíčku. Frantík padá na hubu a celou cestu nadává. Před ním statečně cupitá osmdesátiletá babička jako srnka. Je asi nadnášena levitací víry.
Nahoře Frantík zjistí, že oba kostelíčky vyúsťují na jednom náměstíčku a jsou vzájemně propojeny! Stačilo nahoře pohodlně projít z jednoho kostelíčka do druhého. Frantík počítá do tisíce, aby tu krávu neuškrtil. Opanoval se a průvodkyni tak nedopřál mučednickou smrt. Na Koloseum se dívá jen od kavárenského stolku. Je na pokraji fyzických i psychických sil.
Barevná pohlednice, opatřená známkou Poste Vaticane, přišla na patřičnou adresu. Honza Martinec se plácá do stehen.,,To je teda fór!“
Všechno začalo před dvaceti lety.
Honzův syn Roman hrával fotbal. Byl to nadějný brankář s velkou budoucností. Později jej pracovní úraz ruky vyřadil ze sportu.Tenkrát byl na vrcholu.Frantík dělal místním fotbalistům jednatele. Jeho povinností bylo psát na stroji zprávy z činnosti oddílu a také psát hodnocení zápasů.
I napsal jednou za skříňku větu: Brankář Roman Martinec nepodržel mužstvo! Nic víc a nic míň. Bylo to jen pusté konstatování z výborové schůze.
Ke sluchu jednatele se doneslo, že starý Martinec se na něj podezřele vyptává. Tento starý herec od Pána Boha, výborný společník a kumpán si vzal do hlavy, že byl veřejně a za skříňkou znesvěcen jeho rod. Cíl je jasný. Autorovi se musí rozbít huba! Sicílie! Urážka musí být odčiněna krevní mstou! Honza ovdověl a zůstali mu na krku čtyři kluci jako hříbci. Otec rodu tak citlivě zareagoval na jakékoliv ohrožení potomka, byť jen blbými řečmi.
Jednoho dne jde Frantík do hospody pro limonády. Už má nakoupeno a chystá se k odchodu.Najednou za jeho zády stojí Kmotr rodinné mafie, zasmušilý mstitel Honza Martinec.
Levou rukou poklepe Frantíkovi na rameno a pravá se zastavuje na půl cesty. Oba stojí tváří v tvář, neboli zoči voči. Frantík je rychlejší. Odzbrojí útočníka svým klidem.
,,Pane Martinec, víte co je pakt Molotov – Ribbentrop? Je to pakt o neútočení!“
Napřažená ruka klesá. Frantík chytá útočníka kolem ramen a odvádí ke stolu. Nemá v úmyslu se omlouvat za svůj podlý a pomlouvačný čin. To by nikam nevedlo.
,,Uzavřeme spolu pakt o neútočení.Já si vás vážím jako výborného herce, vy uznejte mou práci jednatelskou. Do smrti dobrý!“ Smlouva je posvěcena rundou a tykáním. Pro o deset let mladšího Frantíka je tykání vyznamenáním. Později to Honza dává k lepšímu:
,,Je to normální, chci mu dát do držky a on uzavře pakt o neútočení!“
Stali se z těch dvou přátelé a smlouva je aktuální dodnes!
Jednoho večera přichází Frantík ke stolu nevhod. Je už kolem páté, hospoda hlučí, tabákový kouř se dá krájet. Host usedá na volnou židli a nedošlo mu, že usedá do společenství hustě popsaných účtenek. Stolu vévodí Honza Martinec. Je už ve značném alkoholovém rozpoložení. Skelným zrakem uvítá příchozího a s gestem – vezměte místo nabízí posed. Hostinský právě vypráví obsah některého z četných filmů. Je to zuřivý filmový fanda.
,,Včera jsem viděl film Deset dnů, které otřásly světem. Už ano nevím, kdo to napsal,“oznamuje živnostník.
,,To napsal ten, no, ten Remark!“vykřikne Honza a rozhlédne se vítězoslavně po sále.
,,Kdepak Remark, to přece napsal americký novinář John Reed!“ upřesňuje Frantík. Reakce Honzy Martince je nečekaná.
,,Zase seš nějaké študované! Zas děláš machra a víš velký kulový. A víš co,ten pakt o neútoční neplatí! Ahoj!“
Týden spolu kamarádi nemluví. Jednoho odpoledne sedí Frantík v téže hospodě. Kamarád najednou povídá:,,Ten Honza se ještě vrátil a hledal tě. Pak mi dával padesát korun. Věděl, že chodím domů kolem tvého baráku a vzkázal: Tady máš, zazvoň mu na zvonek a řekni mu, že je dámské přirození! To mu řekni!“
Za týden se oba kamarádi potkávají před samoobsluhou. Honza poplácává bývalého kamaráda po zádech a říká kouzelnou větu:
,,Při pití mnohém, rozume sbohem!“ Nakonec celou věc přivedl na pravou míru.
,,Ten pakt o neútočení platí dál. Vždyť je posvěcen samotným papežem. Teď už ti až do smrti nemůžu dát do držky. Dopustil bych se těžkýho hříchu!“
