Mnozí z nás si velmi dobře pamatují na film „Lucie, postrach ulice“. Postrachem naší ulice byl miliónový chlapeček Aleš, ne nepodobný protivnému Osvaldovi z uvedeného filmu.
Mohli jsme si být jisti, že pokud se přes zahradu prodírá vyděšená kočka s přivázanou plechovkou na ocásku, tak je to určitě dílo chlapečka jménem Aleš, rád střílel vzduchovkou do dozrávajících jablek, nevím, jakým zázrakem vždy trefil ta nejhezčí. Jeho maminka o něm vždy říkala, že jejich Alešek je miliónový chlapeček, hodný, krásný, chytrý. A jeho táta se v hospodě při třetím pivu proloženém rumíky chlubil „můj syn je celý já“. Osazenstvo hospody obracelo svorně oči k začouzenému stropu, ale nikdo neodporoval. Alešův táta byl známý rváč a výtržník. I když by to nikdo vzhledem k jeho postavě nečekal. A takn aby Aleš dostál rodinné tradici, nenechal nikoho na pochybách, kdo je strůjcem velké většiny lumpáren a schválností na naší ulici.
V blízkosti naší ulice byl malý venkovský rybník, takový kačák. Tak se mu i říkalo - Kačák. Od jara do podzimu jsme tam mohli pozorovat, kachny, čírky, potápky a jinou vodní „drůbež“. Na zimu se ptáci stěhovali na řeku, rybník totiž pravidelně zamrzal. Uprostřed Kačáku je malý ostrůvek a na něm každé ráno tiše stojí jedna nebo dvě volavky. I když se přiblížíte úplně bezhlesně, stejně vás uvidí, máchnou obrovskými křídly a startují. Alešek si vymyslel pěknou zábavu, přikradl se co nejblíž, kdy volavky ještě v klidu stály, a zkoušel na nich své střelecké umění. Jednou tak leží na břehu a míří, když v tom ho popadne silná chlapská ruka za flanelku přesně pod límcem. Hajný, který právě šel na obchůzku revíru, kluka drží ve své mohutné tlapě a jak s ním třepe, tak s ním třepe. Alešek řve na celou vesnici. Večer to hajný vyzpíval jeho tátovi v hospodě. Ještě, že byl hajný pořádný chlap, Alešův táta bránil čest svého rodu, a i když byl hajnému sotva po ramena, vyskakoval jak čertík z krabičky, šermoval hajnému rukama v pěst před obličejem. Chlapi v hospodě měli divadlo. Všichni si mysleli, že konečně miliónový chlapeček dostal za vyučenou a bude od jeho kousků pokoj. A mnozí si přáli, aby od hajného nějakou dostal i jeho táta.
Netrvalo to dlouho, Aleš se z leknutí rychle vzpamatoval a jen si u rybníka dával větší pozor. To zrovna měly kachny mladé. Aleš se rozhodl, že ty malé kachničky odchytí. Několik dní je pozoroval. A přišlo to správné ráno. Kachna máma povídala „ Dávejte pozor, pěkně nožku vedle nožky a za chvíli jsme ve vodě“. Drobotina poslušně cupitala za mámou k rybníku. V tom se z úkrytu vyřítil Aleš, postrach naší ulice. Zřejmě nerozuměl kachní řeči. Kachna s leknutím vzlétla a přistála na vodě kousek od břehu, káčátka se rozprchla a upalovala nejkratší cestou k záchraně a do bezpečí za mámou. Aleš se už už po jednom natahoval.
V tom mu na mokré a kachními plkanci znečištěné trávě podjely obě nohy. Kluk vjel do rybníka jako nůž do másla. Hlavu zabořil do nánosu bahna. Když se vyštrachal na nohy, vypadal, jako by vylezl z jímky. Plival kolem sebe, vytíral si oči a řval na plné hrdlo, nejpotupnější však byla cesta domů. Co čert nechtěl, potkal snad všechny lidi z ulice. Bahno v rybníce bylo letité a pořádně zavánělo. Od té doby měl rybník svým otcem přísně zakázaný. Aleškův táta se hospodě nějaký ten den vyhýbal jako čert kříži. A v naší ulici, když se nějaké dítě po té památné kachní události zmazalo, dostalo se mu přirovnání, že vypadá jako Aleš, když lovil kachny v rybníku.
Toto povídání je celé smyšlené, podoba s živými lidmi je, zřejmě, zcela náhodná.
Vtipnější vyhrává - literární soutěž magazínu i60.cz. Úkolem soutěžících je napsat příspěvek (příběh, povídku, glosu), jehož téma vychází ze zveřejněných fotografií. Pravidla soutěže a fotografie najdete zde. |