Probudil jsem se o trochu dřív než slunce za horizontem. Mám tedy chvilku čas, abych se mohl ve spacáku - ještě než se posadím - vleže protáhnout. Dělám to po probuzení vždycky, i když vím, že mé tělo bude praskat a křupat jako špagety, které si na menší kousky lámete, aby se vám vešly do hrnce s vařící vodou. Jsem tak trochu špageta, měřím sto osmdesát centimetrů a jsem lehce vychrtlý. Ale na rozdíl od špagety mě jen tak něco nezlomí.
Vleže na zádech se zhluboka nadechnu skrz břicho až do plic, a pokrčím nohy i ruce. Pak s výdechem ruce i nohy pomalu, pomaloučku napínám až k nejzazší mezi, kterou mi klouby dovolí dosáhnout. Usmívám se, i když mé tělo určitě vypadá, jako by bylo vyslýcháno starodávným útrpným právem natahováním na skřipec. Usmívám se, protože mne nikdo nemučí, protože při protahování děkuju životu za další nový den, a protože moje klouby tuhle ranní rozcvičku s láskou vítají. Jsem o tom přesvědčen, neboť mě ještě nikdy nezklamaly natolik, abych byl nucen přišourat se na lavičku do ortopedické ordinace a lamentovat: „Jó, osteoporózu, tu má každý...“ Možná ji mám taky, nejsem z ocele, ba ani z plastu, ale rozhodně o ní nevím a ona neví o mně.
Po sedmém protažení se klouby už dostatečně labužnicky vychrupaly a svalům se navrátila pružnost, ukolébaná spánkem k nečinnosti. Ale je tu problém. Máme ho většinou všichni, pokud v noci necouráme na toaletu. Přeplněný močový měchýř. Není to příjemný pocit, zvláště když jsem se probudil - jak bych to jen řekl, abych se nemusel červenat - ve stavu stojném. Prostě mám ranní erekci. Jsem za ni tělu vděčný. Ne proto, že bych ji neměl nikdy jindy než po probuzení, ale proto, že mi tělo takto dává potvrzení, že jsem zdráv. Alespoň to tvrdí lékařské kapacity, a v tomto ohledu jim rád věřím. A tak tedy i teď tělu s láskou děkuji, což ovšem dělávám i v případě, že se probudím bez erekce.
Východ slunce nechci propást, takže močový měchýř musí počkat a moje erekce ať si klidně ještě nějakou dobu je. Tady na okraji lesa určitě nikomu nevadí a pochybuji, že bude svádět k vtipkování mého psa Yorkiho, který leží vedle mne na dece. Ostatně ranní erekci mívá i on. Ne, že bych ho kontroloval, ale dočetl jsem se, že se to děje i psům. A taky i nemluvňatům, dokonce prý i embrya v těle matky prožívají něco, co se podobá erekci, a mají ji také ženy, samozřejmě vzhledem ke stavbě ženských pohlavních orgánů. Podle lékařské teorie jde o reflexní trénink reprodukčních schopností těla. Ale já si stejně myslím, že ten, kdo nás stvořil, měl jednoduše smysl pro humor a pro erotiku.
A erotiku vtělil i do východu slunce.
Východ slunce je totiž velmi erotická záležitost, pokud se člověk dívá ze správného místa a ve správnou dobu, a pokud je tak trochu v představách eroticky naladěn.
Teď je srpen, dny jsou horké a bezmračné a noci ve znamení perlivě zářivé Mléčné dráhy, která vypadá jako výkladní skříň vesmírného klenotnictví. Slunce pak s radostí vnáší do noční černostříbrné vznešenosti trochu ranní vyzývavé dráždivosti. Vůbec se neupejpá a pomalu rozsvěcuje po celém horizontu červené lucerničky. Občas mám dojem, že si ze mne utahuje touhle nestydatou připomínkou domů lásky. Jako by mi říkalo: „Tak pojď, vejdi, potěším tě, pomiluji...“ Hraje si s mou představivostí jako striptérka, která se pozvolna obnažuje. Nejdřív uvolní pravé ramínko šatů, pak levé, pak rozepne první knoflíček živůtku, potom druhý, třetí, čtvrtý, a jeden cípek živůtku odhrne, aby se jemně prosvětlilo údolí mezi prsy a vynikla jejich oblá laskavost, poté nadzvedne lem sukně nad kolena, snad ještě do půli stehen sukni pozvedne a zase nechá spadnout po kotníky, a znovu to samé ještě jednou, a pak sukně padá na zem a ukáže se zadeček, ach....
Slunce má v sobě ženskou energii, slunce je žena. Nikdo mi to nerozmluví. Dám raději na náboženské vize některých dávných kultur, které se klaněly slunci jako bohyni, tedy ženě, než na ty představy, ve kterých je slunce mužského rodu. Mně je dnes líto, že naše kultura bohyni slunce nemá.
Po obloze nám kráčí to slunce. Ani muž, ani žena. Bezpohlavní objekt rodu středního. Prostě to, a to se mi nelíbí. Pro mne je východ slunce záležitostí typicky ženskou. Tenhle horký oranžový kotouč, který se přede mnou pozvolna obnažuje vstávaje z nachových podušek obzoru, je krásný jako nahá žena, která se znenadání vynoří z modravých par studánky, kam si přišla dát očistnou lázeň.
Ve starogermánské mytologii bylo slunce ženského rodu. Slunce se jmenovala (zní to divně, viďte) Sunna. Šintoistické legendy mají také bohyni slunce, Amaterasu či Óhiru-menomuči-no-kami. A našli bychom další, i když je pravda, že by nám to dalo víc práce než najít boha slunce. Nakonec si jistě ze školy pamatujete na Helia, starořeckého slunečního boha.
V sumerské mytologii se bůh slunce jmenoval Utu, ten, kdo trousí světlo. Celkem sympatická činnost. Zato slovanský bůh slunce, sluneční muž jménem Svarog, už mi tak sympatický není. Prý hodil na zem kleště a naučil lidi kovat meče, protože se mu nelíbilo, že se dosud mlátíme kamennými kyji. A taky se mu nelíbilo, že ženy se miluji s více muži a muži s více ženami a seslal na zem zákon o monogamii. S kovářstvím to mělo společného toliko to, že ta či ten, kdo zákon porušili, byli ocejchováni, tedy potrestáni rozžhavenými kleštěmi... Hm, to by ses, Svarogu, dnes ucejchoval.
Vylezu z ušmudlaného a urousaného spacáku a posadím se. Pes vedle mne zbystří, ale když zůstávám klidně sedět, položí si opět hlavu na přední packy a se zájmem civí na slunéčko sedmitečné, které šplhá po stonku fialkově kvetoucího bedrníku. To ho zajímá víc než pomerančově zbarvený kotouč, který nyní rychle stoupá nad mlžný obzor.
Když se sluneční bohyně ukáže celá, září opravdu jako hvězda první velikosti. Ještě se mohu na ni dívat, ale za chvíli už budu muset odvrátit zrak, aby mne neoslepila. Právě si namalovala slábnoucí červánkovou rtěnkou rty a políbila malé mráčky, které se kolem ní nakupily jako kuřátka kolem kvočny. Nebo jako ovečky, které přečkaly v bezpečí ohrady noc, a teď se chvějí nedočkavostí, až je jejich pastýřka vypustí a ony se opět rozeběhnou po světle modré louce oblohy.
Ta ranní nebeská modř je přívětivá. Obracím k ní oči a ona mi do nich sesílá obrazy ticha a touhy. V takové chvíli cítím, že sny se v člověku nerodí proto, aby poznaly omezení. V takové chvíli se rozeběhnu po světle modré obloze spolu s ovečkami narozenými z šedavých chuchvalců ranní mlhy, rozevřu náruč a obejmu celý svět. Jsem jeho nedílnou součástí, cítím jeho radosti i bolesti. Sluneční vítr při tom čechrá mou duši a probouzí v ní neurčitou naději na hluboké štěstí bez příčiny. Zavřu oči a splynu s nekonečným prostorem nade mnou
I kvůli takovým chvílím jsem zanechal všeho, co jsem dosud dělal. Vzdal jsem se práce, která mne nečinila šťastným, pouze přinášela peníze. Ty mi daly svobodu pořizovat si věci a zážitky. To ano, ale... Za peníze jsem koupil a opravil dům, ale neučinil mě trvale šťastným, zvláště když po pár letech vyžadoval další opravy a investice. Za peníze jsem začal navštěvovat drahé restaurace, ale po čase jsem zjistil, že grilované mušle St. Jacques a mladý francouzský kohoutek na víně se brzy zprotiví, zatímco obyčejný krajíc chleba namazaný máslem nikoliv, a že nejlepší obilná whisky na světě Hedonism ze skotské palírny Cameron Bridge se může pít jednou ročně, ale hanácká slivovice pořád. Pořídil jsem si drahé auto, které mě rychle a se vším pohodlím dopravilo tam, kde jsem doufal, že najdu nějaký smysl svého života. Ale nebyl to smysl, byly to jen prožitky z dovolených u moře, v horách, v metropolích plných spěchajících lidí. Tyhle prožitky mi přinesly alespoň určité znalosti o světě, ale nikoliv pochopení, co v něm mám dělat, abych byl šťastný. Přátelé nad mým trápením kroutili hlavou. „Máš práci? Máš!“ moudře radili. „Máš střechu nad hlavou? Máš! Máš co jíst? Máš! Máš hodnou ženu a rodinu? Máš! Máš se kam jít pobavit? Máš! Máš jistej důchod? Máš! Tak se vzpamatuj, protože jsi šťastnej!“
Ale já nebyl. A proto jsem se teď probudil na louce pod lesem, dívám se na východ slunce a v sobě si třídím hodnoty.
Uplynuly možná dvě minuty, co se nad obzorem ukázala tenká, ostře zářivá, nachově zbarvená obroučka slunečního kotouče. Jak slunce stoupá na oblohu, jeho pomerančová barva zlátne a je čím dál víc zářivější. Hřejivé paprsky mně hladí tvář. Je to příjemné, ale přesto má duše v tuto chvíli trochu smutní.
Vím totiž od astrofyziků, že slunce umírá.
Každý paprsek, který slunce vyzáří, vykupuje nenahraditelnou ztrátou. Během sekundy svítivého života přichází o čtyři miliony tun své hmoty. Vodík, který používá jako palivo, mu nikdo z vesmíru nedodává potrubím ani v cisternách. Bere ze svých zásob, ze středu svého těla, ve kterém probíhá při teplotách dosahujících patnácti milionů stupňů Celsia nenasytná termonukleární reakce přeměňující vodík v helium. Ale jen díky jí teď ke mně doputovalo světlo, našlo si mou tvář a pohladilo ji. Slunce už mě hladí tři minuty a za ty tři minuty zhublo o sedm set dvacet milionů tun. Za půl hodiny to bude sedm miliard a dvě stě milionů tun, za hodinu čtrnáct miliard a čtyři sta milionů tun, a až v nedaleké vsi odbije dnes kostelní zvon poledne, slunce bude lehčí skoro o devadesát miliard tun.
Můj chvilkový smutek toho krásného rána má příčinu v mé bezmoci. Nemůžu sluneční bohyni, kterou miluji, pomoct. Ale aspoň jí s láskou děkuji a konejším ji jako malé děcko. Říkám jí: „Netrap se, maličká, máš před sebou ještě pět miliard let, to se ještě nasvítíš, ó jé, to se ještě nasvítíš...“
(kapitola z mé nové knihy Štěstěnky, vyjde na podzim)