Měsíc květen dostal zřejmě své jméno od toho, že je vše v květu. A že ten letošní máj se opravdu povedl. Jeden keř za druhým rozkvétá do krásy, v trávě už nejsou jen sluníčka pampelišek, ale i hlavičky kopretin a dalších a dalších lučních květin.
Rodí se mláďata a malá písklata. A právě v budce na našem dvorku máme taková malá písklata. Co nadělají křiku, když čekají na potravu! Vetřelce však vycítí, a to jsou potichu jako pěny. Jsou to špačci a rodiče létají na pravidelných linkách s nášupem v zobáku. Ještěže je kolem dokola divoká příroda, a tedy pro ně supermarket. I při tom fofru jsou velmi ostražití. Vždy mě zahlédnou, ač se schovávám za starou tlustou vrbu a nebo králíkárnu. A to jsem od jejich obydlí docela daleko. Křičí a supí, nejdříve kontrolují terén z větve a pak teprve reagují na netrpělivý křik těch mrňousků. Ptáče má doširoka otevřený zobák a rodič mu tam strčí ten svůj i s nákladem jídla. Myslím, že už malí špačci hnízdo brzy opustí. Jsou čím dál zvědavější.
To takový malý, krásně vybarvený zvonek zelený ve svém načechraném kabátku, způsobně čeká, až si zrníčko slunečnice, která jim pořád sypu, i když je dávno po sezóně, nejdříve sezobne brhlík lesní, a pak teprve vlétne na krmítko on a louská. Bohužel je málo ostražitý, a tak je snadno uloven kočkou domácí od sousedů.
Na kameni v řece seděl taky nějaký opeřenec, myslím, konipas bílý, sotva odrostlý. Jen srnky, co žijí v našem mlází, jsem s kolouškem ještě nezahlédla, srnec se mi před objektivem mihnul, ale byl tentokrát sám.
Měsíc květen považuji za nejkrásnější měsíc roku, pro jeho rozkvetlé remízky a stráně, pro zrod krásných mláďat, pro ptačí zpěv.