Když jsem si na i60 přečetla informaci o Dni poezie, v němž bude možno zaplatit kávu básničkou, samozřejmě se mě začala zmocňovat zvědavost. A když jsem zjistila, že se k této mezinárodní akci, jejíž snahou je navrátit do všedního života trochu poezie, přihlásila i má oblíbená kavárna Café Louvre na Národní třídě, bylo rozhodnuto, že se tam vydám. Do kavárny jsem chodila ještě do loňského roku na pravidelné konverzační schůzky s německým studentem a moc se mi stylově líbí.
Sobotní dopoledne 10 hodin a kavárna překvapivě plná. Většinou asi cizinci. My se sestrou patříme zřejmě k nejstarším návštěvníkům. Hned u vchodu oznamuji servírce, že bych ráda zaplatila za kávu básničkou. Jsem nejspíš první, kdo se o takovou akci zajímá. Okamžitě ke mně přistupuje mladá žena, stojící vedle, představuje se jako redaktorka Českého rozhlasu a žádá mě o rozhovor. Mezitím nás obsluha dovede k jedinému dosud volnému stolku až zcela vzadu. Mám s sebou na kusu papíru několik dnes ráno narychlo napsaných vlastních básniček, z nichž až na výjimku ještě žádná na portálu i60 nevyšla. Než se stačíme vzpamatovat a objednat si kávu (v nabídce je pouze presso, dvojité presso a kapučíno, má oblíbená "vídeň" nikoliv), už si ke mně přisedá redaktorka s diktafonem a bez jakéhokoliv rozmýšlení mi klade otázky, na něž ve spěchu odpovídám. Kde jsem se dověděla o této akci, zda mám ráda poezii a mohla bych uvést nějakého básníka, případně něco zarecitovat, a pak samozřejmě, jsem-li ochotna říct něco svého. Na trému nebyl naštěstí čas, a tak se mi podařilo vzpomenout si na jednu sloku z mého oblíbeného Kainarova Stříhali dohola malého chlapečka, a co se týče vlastní básně, tak tu už jsem raději přečetla. A neopomněla jsem uvést svou příslušnost k i60.
Redaktorka mizí, obsluha přináší kávu, na dva malé lístečky píšu dvě nepříliš dlouhé básničky, jimiž platím své kapučíno a Marcelino presso. Básničky všech zúčastněných prý budou zveřejněny na Facebooku Café Louvre a možná i někde uvnitř v kavárně. O osudu rozhovoru pro Český rozhlas však nic nevím, zapomněla jsem se zeptat.
Přemítám, že má jedna báseň cenu jedné tamní kávy, tedy 50 korun. A vlastně nevím, je to málo nebo moc? Vždyť poezii nejde vyčíslit v korunách a potkáváme ji nejen v básních, je ve svátečních i prostých věcech kolem nás, stačí se jen pozorně dívat a naslouchat.
Dodáváme, že Zuzana se dokonce dostala do zpravodajství Českého rozhlasu, kterému své verše přečetla. Zprávu Českého rozhlasu si můžete přečíst zde. A poslechnout si úryvky básní zde: