To je naše zabíjačka

Milá Magdalenko, takové chutě jsi mi svým krásným článkem přivodila! A trhy jsou až zítra! Zabijačky znám. Ačkoli nás děti všichni odháněli od mordování prasete, vždy jsem si nějakou skulinu našla a pak jsem brečela ve stodole, jak mi ho bylo líto. Přešlo mne to s první jitrnicí..

Pamatuji se jako děcko školou povinné jsme jezdili k babičce na zabíjačku.A věřte nebo ne,já jsem se nejvíc těšila na nějakou bábovku,či domácí vánočku a čaj s rumem.Potom zabíjeli i rodiče a pak jsme mívali každým rokem taky prasátko,ale i dvě.Ale chutě mi zůstaly spíš nato sladké,jinak mi zabíjačka moc nevoněla,protože jsem vším prošla od čištění střev ve sněhu,mícháním krve při porážce i mícháním krve do jelit, hňácáním jetrnic a špejlováním,krájením masa na tlačenku a pod.Potom nastalo zavařování,kdy se produkty zavařovaly do plechových konzerv.Takže práci,kterou zvládají horko,těžko muži jsem zvládala hravě bez obtíží.

Paní Marie, ač holky z vesnice,lépe bych to nepopsala.Ano , zabíjačka dá zabrat.Ale výsledek je unikátní.Jitrnice, jelítka, smažák, výpečky a prdelačka :-)Jestli budete chtít poradím Vám fígl, jak mít prdelačku vymíchanou a studenou do jedné hodiny...

Z prasátka jím ráda téměř vše, jen tu zabíjačku bych asi nezvládla, neumím zabít ani kapra. Jelítka, jitrničky, prdelačku a vše, co k tomu patří mám ráda a většinou jsme byli pozváni k hotovému. Ale věřím, že je to náročné. Díky !