Otrokyní ve Francii - 1. díl

Otrokyní ve Francii - 1. díl

13. 6. 2012

Opět mě přepadají "roupy". Stává se mi to poměrně často i přes můj pokročilý věk. Najednou mě něco bláznivého napadne a já to většinou uskutečním, i když všichni kolem žasnou. Je pravda, že se mi to nikdy tak nevymstilo, jako minulé léto. Roupy mě přešly na dlouho a možná, že už i napořád. Začnu tedy od začátku.

Léto bylo přede dveřmi a já jsem si říkala, že trávit léto v Praze je neúnosné, a tak jsem začala přemýšlet, co s tím udělám. Co ale uděláte, když máte peněz tak málo, že si za ně můžete vyjet leda do Stromovky? To bych však nebyla já.

Čtu si takhle inzeráty v Annonci a ejhle! Nabízí dlouhodobý pobyt ve Francii u moře a světe div se, zadarmo. Zadarmo ubytování a stravu. No, zadarmo, odpracuji si to jako pomocná síla v kuchyni. Už jsem dělala v životě toho tolik, říkám si, že snad i takovou práci zastanu s vyhlídkou, že budu u svého milovaného moře.

Jelikož se rozhoduji rychle, zavolala jsem na uvedený telefon a už odpoledne jsem mluvila s nějakou kompetentní osobou. Dívala se na mně sice pochybovačně a ptala se, jestli si na takovou práci troufám. Já ve strachu, aby - nedej bože - nevybrala někoho mladšího, dychtivě přikyvuji a slibuji plný pracovní výkon a velké nasazení. Moc mi však toho o té práci neřekla. Jen, že tam budeme dvě, ta druhá není také nejmladší a že tam jezdí už pět let. No, když tam jezdí tak dlouho, tak se jí to přece musí líbit. Budeme prý u moře v takovém rekreačním středisku uklízet bungalovy a pomáhat v kuchyni. Majitelé jsou Češi, a tak nějaký strach z toho, že neumím  francouzsky, mít nemusím.

Bylo mi tedy slíbeno, že pojedu a že mi upřesní termín. Ještě jsem si řekla o telefon na onu paní, co tam jezdí pět let, abych se s ní trochu seznámila a zeptala se jí na podmínky té práce. Paní, která se jmenovala Jaruška, mi řekla, že tam opravdu jezdí tak dlouho a že se ji tam líbí. Velice mě to uklidnilo a začala jsem se těšit. Paní byla v telefonu moc milá a sympatická, a tak jsem si říkala, že si budeme jistě rozumět. Domluvily jsme se, že pojedeme autobusem spolu a že si ještě po cestě ještě všechno řekneme.

Svým velkým dětem jsem oznámila že odjíždím do Francie za prací a zároven za rekreací. Netvářilly se zrovna nadšeně a zrazovaly mě, že prý jsem se zase zbláznila, že nevím, co mně čeká. Jsem však hrozně tvrdohlavá a zatím ještě svéprávná, a tak jsem na jejich výhrady nedala. Spakovala jsem si ohromné zavazadlo, protože jinak pakovat neumím. Vždycky si totiž myslím, že toho potřebuji hodně. Dovláčela ho ve stanovený termín k autobusu a tam jsem se jala hledat Jarušku. Jaruška nikde! Pak mi nějaká paní oznámila, že Jaruška jela nějakým jiným autobusem. Bylo mi sice divné, že mi nezavolala, aby mě s novým rozhodnutím seznámila , ale chci odjet za každou cenu. Pojedu tedy sama a shledáme se až tam.

Jela jsem tedy s ostatními lidmi, kteří se tam však jeli rekreovat. Cestovala jsem tedy jako jediná vyslaná pracovní síla, nikoho jsem neznala, nikdo se se mnou nebavil, nevěděla jsem, co mě čeká a nikoho jsem se nemohla zeptat. No, snad se neztratím, říkám si hrdinně. Kdybych však jen trochu málo tušila.

Nebudu ale předbíhat událostem. Cesta trvala strašně dlouhých 24 hodin s nějakými přestávkami. Ani se mi pořádně nepovedlo usnout, protože jsem přece jenom nebyla úplně klidná. Když jsem se na místě dojezdu vypotácela z autobusu polomrtvá únavou, dovlekla jsem své příšerné zavazadlo na místo. Bylo to takové městečko z bungalovů, které stály na břehu moře v řadě a byl jeden jako druhý. Moře přes ně zatím nebylo vidět. "No potěš pánbůh," říkám si. Při mé špatné orientaci se nikdy nevymotám.

V jednom z těch bungalovů jsem našla své zaměstnavatele. Byli to manželé, prý motorkáři, prostě takový divný, obhroublý pár, který se určitě s ničím a nikým nepáral. Ukázali mi to hned. Po mém představení mě vyzvali, abych si odložila kufr a šla ihned uklízet bungalovy. Jaruška už prý tam je a pracuje. Znělo to jako výčitka. Ani mě nenechali vydechnout, převléknout, umýt, najíst nebo alespon napít. Vrazili mi do ruky kbelík s vodou a hadr a poslali mě  kamsi, kde jsem měla najít Jarušku a začít pracovat. Nevím, jak se mi podařilo Jarušku najít, ale povedlo se a ruku v ruce jsem uklízely, až se z nás kouřilo. Je pravda, že Jaruška vypadala jako že ji to baví, až to bylo podezřelé. Pořád ještě v mém cestovním oblečení, celá upocená a uválená jsem se ocitla v kuchyni.

Pokračování příště

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
Děvčata milá já to co nejdříve dopíši.
Nina Šachová
Haničko, dušičko, tohle nám nemůžete dělat, takhle nás napínat.
Zdenka Hillová
už se těším na pokračování
Hana Práglová
Jsem celá nesvá ze zvědavosti,co bude dál!!!!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?