Vánoce v domovech a léčebnách

No vidíš Zuzko, co se tady všechno člověk naučí...

Hanko, ještě chci říct, že jestli to je Tvá báseň, cos tu napsala, tak je emotivně mimořádná.

Je to otevřeně a poctivě napsaný článek. Ne každý dokáže v takovém prostředí pracovat. Nemám na mysli neochotu, ale opravdu mít dar péče o potřebné, to není dáno každému. Asi budu mít velké štěstí, jestli se jednou o mě někdo opravdu trochu postará, když vím, že to nebude rodina.

Těm,kteří se opravdu starají o tyto lidi patří srdečný dík za vše.A měli by také být řádně oceněni.Bohužel se najdou i tací,co tuto starost mají jen jako povinnost a zaměstnání a podle toho to vypadá.

U konce putování Bílá s vůní desinfekce nádech stáří ani věřit se mi nechce úsměvu v tváři. Hladím vrásčitou rukou vrásčitou ruku dvě srdce spolu tlukou v tichém hluku. Když jedno utichá smutek beznaděje nese se do ticha srdce se chvěje. Co bude poté? Bolesti kuté? Jen srdce prázdné? Vzpomínky krásné... Napadlo mě to a divím se tomu sama.

Paní Holmerová, ti hrdinové o kterých se nemluví, jsou ti o kterých píšete, velmi si vážím jejich práce a je s tím spoiena i láska k bližnímu, bez té nelze konat takovou náročnou psychickou a tělesnou práci , díky moc všem, kdož slouží v tak náročném poslání.

Je dobře, že jste nám to připomněla. Nikdo z nás nemá jistotu, že nebude v některé fázi svého života odkázán na pomoc jiných lidí než své rodiny. Všem, kteří někdy za almužnu pečují láskyplně a zodpovědně o jiné, přeji, aby se dočkali alespoň vděčnosti od těch, z jejichž beder snímají tíži starostí.