Chtěla bych vyvěsit veliký poutač s nápisem: NESTRAŠTE DĚTI. Mě strašili od malička. Byla jsem hyperaktivní dítě, zlobivka, věčný organizátor lumpáren. " Vezme si tě čert", slýchala jsem z úst maminky. Přísahala bych, že jsem večer čerta vídávala, jak chodí domem. To ale nebylo to nejhorší. Ve vesnici se tradovala pověst o starém Háblovi, který se schoval do stohu slámy a tam umrzl. Když ho našli a vytahovali ven, utrhli mu nohu. Byl pohřbený na hřbitově a jeho noha chodila kolem a lákala lidi do hrobu. Věřila jsem tomu a Háblova noha mne stála málem zdraví.
Bydleli jsme vedle školy, kde byl i byt učitele. Byli s manželkou bezdětní a mne si často brali domů a hlídali mne, když rodiče neměli čas. Ke škole patřila veliká zahrada , kde hlídala fena Ajda. Vlčák. Temperamentní silný pes, který mne miloval. Hrála jsem si s ní na honěnou, na schovávanou, brávala jsem ji na dlouhé pobíhání po pastvinách a po lese. Ajda to měla ráda stejně jako já. Byly jsme taková šťastná ulítaná dvojka.
Bylo mi 5 let, když jsem se jednou na návštěvě zdržela do tmy. Hráli jsme s učitelem žolíky. Mrskala jsem je jak starý karbaník a hra mě nesmírně bavila. Bavila i pana učitele, však mne je naučil. Jenom jeho žena měla rozum. "A dost! Jde se domů, musíš jít broučku spinkat." Tak jo, řekla jsem poslušně, budeme hrát zítra´", rozloučila se a šla. Zabouchla jsem za sebou domovní dveře a strnula. Venku byla tma.
Stála jsem na schůdkách v zahrádce a rozkoukávala se. Bála jsem se. Naproti zahradě za úzkou silnicí byl hřbitov. Rozeznávala jsem obloukový vchod, za zbořenou zdí mohyly a kříže. Na bílé zdi kostela byl velký dřevěný kříž. Před kostelem rostly tři obrovské lípy, mezi nimi byla socha Jana Nerpomuckého. Byl pozdní podzim, padal mokrý sníh a z lip kapalo. Připomínalo mi to kroky kulhavého stvoření, krvavé Háblovy nohy. Stála jsem tam vyděšená a styděla se zazvonit a říci, že se bojím. Pomalu jsem tedy sešla ke kovové brance, rychle otevřela a práskla jí do kovového rámu plotu. Chtěla jsem utíkat, ale slyšela jsem za sebou rachot. Hup, hup. Otočila jsem se a viděla, jak přes hřbitovní zeď na mne letí něco černého. Hábl...blesklo mi hlavou.
Z vyprávění rodičů vím, že jsem přišla domů vykulená, v očích děs, bledá jak ta kostelní zeď, nemrkala jsem a stále se dívala do okna, nemluvila jsem. Nedostali ze mne slovo. Stále jsem jen ukazovala do okna. Tu noc jsem nemohla usnout, byť jsem byla v posteli s rodiči. Ze sna jsem pak křičela. První moje slovo bylo - Hábl.
Vlčice Ajda slyšela zvuk branky, přeskočila plot a silnici do hřbitova a přes zeď zpět na silnici. Šla mne doprovodit. Já viděla Hábla.
Sama jsem děti nikdy nestrašila. Jen teď říkám, aby si dávaly pozor, že by se mohlo stát to a to. Dcera na to říká:" Á jéje, zase ty tvoje katastrofický scénáře..."
