Poprvé jsem se se jménem tohoto velikána - světově uznávaného hudebního skladatele - setkala již na LŠU (Lidová škola umění) v jednom malém městečku v roce 1957, kdy jsem se začala učit hře na housle.
K výuce hudebního nástroje patřila neodmyslitelně i teoretická část a tak, i když to nebylo tehdy moc aktuální, výborný pražský učitel nedal na zákazy a o Bohuslavu Martinů nám nadšeně vyprávěl. Především jsem měla možnost seznámit se s jeho tvorbou a po dalších letech jsem měla i tu čest zahrát si kousek z jeho komorní tvorby pro smyčce.
Podruhé jsem Bohuslavem Martinů potkala již více a hlouběji, a to přímo v místě jeho rodiště v Poličce, kam mě osud zavál v roce 1970. A to nejen prohlídkou jeho rodné světničky ve věži kostela sv. Jakuba, kde se 8.12.1890 narodil. Byla to však doba, kdy se o něm moc nemluvilo.
V roce 1923, po tříletém působení v České filharmonii a po ročním studiu u hudebního skladatele Josefa Suka, odešel oficiláně do Paříže prohloubit si znalosti z kompozice u Alberta Roussela. Do Poličky se pravidelně vracel po celých 16 let. Přesto jeho počin byl hodnocen jako emigrace. Naposledy zde byl v roce 1938. Běh událostí a válečný konflikt mu znemožnily, aby se do vlasti vrátil, i když o tom celá další léta snil. I po válce jeho další snaha byla marná. Události v Československu roku 1948, nezájem vládních představitelů, negativní hodnocení jeho osoby (Zdeněk Nejedlý) a události v Maďarsku v roce 1956, jej nadobro odradily od cesty domů. K rozhodnutí jistě přispěl i nešťastný úraz - pád z dvoumetrové výšky a jeho horšící se zdravotní stav.
Velmi rád měl malou vísku Borová u Poličky, s chaloupkami "poličského typu", kde pobýval jako student pražské konzervatoře každé prázdniny a kde hrál na varhany.Této vesničce zasvětil klavírní cyklus "Borová"(7 Czech Dances). Miloval cestu z Poličky po lukách, oldříšským údolím, cestu pod Luckým vrchem, miloval Tři Studně u Fryšavy, Medlov a Sykovec.
Od roku 1923 do roku 1940 působil v Paříži. Zde ve 30. letech komponuje lyrickou "operu snů" - Juliette. V roce 1941 odjíždí se svou manželkou Charlotte Quennehen do USA, kde napsal 6 symfoniií.
V padesátých letech se stále více obrací ve vzpomínkách a ve své tvorbě k domovu. Žije střídavě ve Francii, Itálii a ve Švýcarsku. V roce 1955 píše v Nizze "Otvírání studánek", kantátu pro soprán, alt, baryton, ženský sbor a recitátora. Doprovod tvoří housle, viola a klavír. Nádherný text pro tuto kantátu poskytl básník M. Bureš svou "Písní o studánce." Kantáta byla dvakrát zfilmována.
V roce 1961 má premiéru jeho vrcholné operní dílo filozofického ladění "Řecké pašije" komponované v letech 1954-1959 na motivy románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise (Řek Zorba).
Z komorní tvorby si připomeňme 7 smyčcových kvartetů a 5 klavírních koncertů, kantátu "Legenda z dýmu bramborové natě", "Mikeš z hor", nebo dílo pro smíšený sbor "Romance z pampelišek."
Moje třetí setkání s Bohuslavem Martinů bylo tiché a prosté. V roce 1979 na hřbitově v Poličce, kam byly konečně jeho ostatky převezeny ze Schonenbergu u Basileje, kde 28.8.1959 zemřel. V letošním roce si připomínáme 55. výročí od jeho úmrtí a 35. výročí uložení v rodinné hrobce v Poličce.
Polička v posledních letech rozkvetla, žije a tluče zde srdce vynikajícího rodáka. V roce 2009 bylo slavnostně otevřeno kulturní Centrum Bohuslava Martinů.
Pro lidstvo zanechal mistr celkem 383 děl.
