U nás je znám především jako laskavý i přísný primář Sova ze seriálu Nemocnice na kraji města, doma na Slovensku patří herec Ladislav Chudík ke generaci divadelních "zakladatelů". Na jeviště Slovenského národního divadla vstoupil poprvé v roce 1944 a i v devadesáti letech, které slaví toto úterý, na něm stále vystupuje, nyní už jen ve hře Tančírna. Na kontě má též desítky televizních a filmových postav i roli politickou – po sametové revoluci byl krátce slovenským ministrem kultury.
„Má šlechetné srdce a milý chlapecký úsměv moudrého a odvážného muže,“ prohlásila o něm herečka Emília Vášaryová. A i když je kolegy považován za "chodící autoritu", zůstává Ladislav Chudík skromný. „Když jsme to natočili, navrhl jsem režisérovi: pokud se vám to nebude líbit, tak mě přeobsaďte,“ řekl Janu Hřebejkovi k filmu Kawasakiho růže. Postava estébáka mu nakonec vynesla Českého lva za nejlepší mužskou vedlejší roli za rok 2009.
Nabídku dostal Chudík prý i z Hollywoodu. „Když mi můj přítel Janko Kadár telefonoval, že mě chce režisér John Huston obsadit do role sovětského důstojníka, už ani nevím, jestli jsem se zasmál,“ vzpomněl Chudík, který to odmítl s tím, že by se úplně odstřihl. Psal se rok 1968 a herec právě pobýval ve Vídni, kam v srpnu se svou první ženou emigroval. Útěk narychlo zorganizovala ona, jelikož byla duševně nemocná a po okupaci vojsky Varšavské smlouvy měla strach z deportace na Sibiř. Jejich emigrace trvala jen čtyři měsíce: zpět domů odjeli i kvůli Chudíkovým studentům, kteří ho do Vídně přijeli přemlouvat k návratu.
Tuto roli vzít nemohu
Herecké zkušenosti předával Chudík mladším generacím od konce 40. let na konzervatoři a od 60. let na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V letech 1963 až 1966 též vedl činohru Slovenského národního divadla. Tehdy se také sám připravil o dvě velké postavy světového divadla, o nichž léta snil (Hamleta a Cyrana z Bergeraku). „Chtěl jsem být hrdina, a tak jsem se jako šéf z obsazení vyškrtl. Nechtěl jsem zavdat důvod k podezření, že se protěžuju,“ vysvětlil Chudík, jenž se kvůli této funkci tehdy vzdal i filmových nabídek Karla Kachyni či Jiřího Weisse.
Před kamerou debutoval rodák z Hronce u Bánské Bystrice v roce 1946 v dramatu Martina Friče a Paľa Bielika Varúj...! Následoval film ze Slovenského národního povstání Vlčie diery (1948) a opět válečný film od Bielika Kapitán Dabač dostal Chudíka v roce 1960 až na festival do irského Corku, kde mu cenu "vyfoukla" jistá francouzská herečka. „Byla pěkná, tak jsem jí to odpustil,“ vyprávěl Chudík.
Do zlatého fondu slovenské kinematografie přispěl rolemi ve snímcích nové vlny režiséra Petera Solana Tvár v okne (1963) či režiséra Stanislava Barabáše Pieseň o sivom holubovi (1961). Zahrál si i v kriminálkách – například v trilogii režiséra Andreje Lettricha z 60. let Smrť prichádza v daždi, Vrah zo záhrobia a Volanie démonov. V Česku točil například s Jiřím Weissem Zbabělec (1961), Janem Schmidtem Luk královny Dorotky (1970) či Jiřím Krejčíkem Půlnoční mše (1962). Od 70. let se objevoval zejména v televizních filmech a inscenacích.
Nemocnice na kraji města
Největší proslulost Chudíkovi získal seriál podle scénáře Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města (1977). Roli primáře ortopedie hrál původně Karel Höger, který ale v začátcích natáčení zemřel. „Všichni tím byli tak zaskočeni, že měli pocit, že natáčení už pokračovat nebude. Režisér Dudek navíc Högera miloval stejně jako já Seiferta,“ připomněl své obavy ze vstupu do seriálu Chudík, jemuž se i po jeho skončení lidé svěřovali s problémy ortopedickými i citovými. Ladislav Chudík se objevil též v pokračováních seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003) a Nemocnice na kraji města – nové osudy (2008).
V roce 1982, pět let po rozvodu, se Chudík oženil s o 25 let mladší právničkou Alenou a spolu vychovali její dceru Bereniku. Chudík je držitelem řady ocenění, mimo jiné Řádu Ľudovíta Štúra I. třídy či medaile Za zásluhy I. stupně, kterou mu udělil v roce 2003 Václav Havel.
