Jako kluk jsem nikdy v nemocnici nebyl a přesto se o mně mohlo říkat, že jsem špitálník. V jednom chumlu se pod tímto pojmenováním na sebe tlačili všichni nemocní, zranění, nebo jen tak předstírající, že jim je nanic. Alespoň u nás. Pokud moje paměť dosáhne, bylo to tak. Až po válce se ve slovníku i vesnických lidí začalo používat slovo nemoc, nemocný, nemocnice.
Ale zavítejme mezi špitálníky. My děti jsme se v této skupině ocitaly až příliš často. Číhaly na nás nemoci velmi zákeřné a ubránit se jim mnohdy nepodařilo. A tak třeba mé matce zemřeli během deseti dnů čtyři sourozenci na spálu a později na souchotiny i jejich matka. Z devíti dětí jich zbylo pět, děda se znovu oženil a s novou ženou měl ještě další čtyři děti.
Jinde řádil záškrt a před nim se třásly rodiny i děti. Ty zejména proto, že nebylo na doktora a domácí léčba spočívala v tom, že na kostku cukru se nakapal petrolej na svícení a nakažené dítě bylo přinuceno ji rozkousat a polknout. Preventivně jsem to jednou zkusil. Každé nalévání petroleje do petrolejky pro mne pak znamenalo muka stejně tak, jako každý den před večerem čistit cylindry.
Hrůzu naháněla obrna. Můj nejlepší kamarád ji přežil, ochrnutý skoro na celém těle, až do padesáti let. Nepomohly Jánské lázně ani pozdější americké léky, které se k nám dostaly s americkou armádou. Tuberkuloza, jak se tenkrát říkalo, souchotiny, si vybírala oběti především mezi chudými, neopoměla ani bohaté. Ve škole nás dojímal osud Jiřího Wolkra.
Revmatismus byl tak běžný, že se dostal i na stránky Haškova Dobrého vojáka Švejka a metody domací léčby začínaly u mazání kolen slivovicí a končily obklady z holubího trusu. Na rány byla používána jodová tinktura, která kolem rány vytvořila velkou hnědou skvrnu a i dospělí měli co dělat, aby při silné bolesti, kterou použití tinktury provázelo, udrželi moč tam kde byla, dětem se to zpravidla nepovedlo. Chyběl jim pak na použití při hojně používané autodesinfekci, kdy si poraněný prst prostě počůrali. A věřte, nevěřte, nepamatuji žádné komplikace. Ani já jsem je neměl.
Ti, kteří na tinkturu neměli a autodesinfekci považovali za chlívárnu, ránu vyčistili vodou a přiložili rozdrcený "psí jazýček" (jitrocel nebo "babí ucho". Ostatně léčivých rostlin bylo kolem chalupy nepočítaně, na zahrádce i na mezích mezi polem. Šalvěj, pelyněk, kamilky /heřmánek/, máta peprná, zeměžluč a na mezích, vzpomenete? Hluchavka, jahodové listí, kopřiva, lipový květ, mateřídouška, ostružinové listí, pampeliška, podběl, petrklíč, přeslička, řepík... Ne aby vás napadlo, začít listovat v moudré knize nebo na stránkách internetu a hledat účinky těchto léčivých rostlin, které neznáte nebo jste je už zapoměli. Je to droga, které by ve vás mohla vyvolat posedlost, ale připravila by vám zároveň mnoho pěkných chvil na zahrádce nebo v přírodě.
Když už došlo k něčemu vážnějšímu, třeba dítě dostalo "pruh" čili kýlu, pak už se špitálu nedalo vyhnout a peníze? Ber kde ber. Rodina půjčila i sousedé pomohli.
U nás jsme byli pod stálou kontrolou. Na návštěvy jezdil kolem nás pan doktor Dušek prvorepublikovou tatrovkou, v létě se stavil na kytičku pro svoji paní a v zimě se zeptat, jestli už vykvetla nějaká růžička ve skleníku. Ta první byla vždycky jeho. A tak se pozeptal, semtam sáhl do brašny a nechal na stole nějaký ten lék a byl prostě jak otec říkal: "Faň." A tak jsme mezi špitálníky moc nepatřili.