Nemohu souhlasit se stanovením Dne vítězství na 8. května 1945, protože druhá světová válka trvala v Praze ještě dne 9. května 1945.
Pražské povstání jsem prožil jako člen RG-Škodovky v Jungmanově ul. v Praze - hlídkováním na střeše Škodovky a vedlejšího paláce Adrie. Viděl jsem hořet věž Staroměstské radnice, viděl jsem, jak Messerschmity vypustily bomby, jež dopadly na Museum, viděl jsem dalekohledem Vlasovce útočit vzhůru po Petříně, již proti Němcům. Z Letenské stráně střílela baterie děl šrapnely nízko nad Můstek a okolí, dostal jsem ránu již odraženou střepinu od kamene do ruky pod ramenem. Zde je příběh, odehrávající se od 5. do 9. května.
Od pondělí byly krásné teplé dny, ve středu dopoledne dorazily ruské tanky na Václavák a motorizovaná pěchota zaplnila celou Prahu. Od této chvíle se odvíjí můj příběh o Pražském hradě, o jehož průběhu jsem nikdy neslyšel ani nečetl žádné vysvětlení.
Velitel RG-Škodovky ndp. Pařízek mě jako vojínu RG dal písemnou dovolenku k návštěvě domova s návratem do 24 hodin. Šel jsem v německé uniformě označené trikolorou se znakem Škodovky za mámou do Veleslavína a v podvečer - naivně plníc dobu dovolenky - zpět. Přes Kulaťák a Prašný most okolo spících ruských vojáků jsem došel okolo Jízdárny ke vchodu zadní části hradu. Očekával jsem u vchodu hlídku, ale nikdo tam nebyl. Kvapem se stmívalo a moje kroky v okovaných bagančatech duněly prázdným třetím i druhým nádvořím. Došel jsem na první nádvoří k Matyášově bráně v domnění, že tam bude hlídka. Bylo takové ticho, že bylo slyšet vltavské jezy. Pomalu jsem vyšel z brány a mimo blízké zhroucené postavy sedící na patách na celém prostranství Hradčanského náměstí nebyl nikdo. Šel jsem dolů po silnici a v prudké zatáčce doleva u Nerudovky byla barikáda a někdo zařval \"stůj\" a posvítil na mě baterkou. Zvedl jsem ruce, ukazoval trikoloru a povídám: \"Jsem z RG Škodovky, ředitelství v Jungmanově ul. a mám dovolenku.\" Na barikádě byla podivná posádka. Byli tam dva Sokolové ve stejnokroji, dva Francouzi, vůbec nevím jestli měli nějaké zbraně, ale drželi mě za ruce dokud si nepřečetli dovolenku s razítkem.
Divili se, že jsem šel přes Hrad. Němci stříleli z Biskubského paláce na Hradčanském náměstí a toho mrtvého před Matyášovou branou střelili sotva před půl hodinou, než jsem sám prošel. Zřejmě proto, že už byla větší tma. Uvažovali, že se mohou také skrývat někde na hradě.
Byl jsem strašlivě unaven. Zul jsem se a nohy v letních ponožkách jsem měl od krve. Ty bagány jsem si vzal proto, abych vypadal vojensky. No mladej... Zvedl jsem se a trochu se motal. Byl jsem ještě slabý, vždyť před měsícem mě šoupli do posledního vlaku z Brna, nemocného kurdějemi a se čtyřicítkou horečky. Kopali jsme tam zákopy nad Juiánovem.
Ten starší Sokol řekl:\"Já půjdu s ním nebo ho ještě zastřelí buď Němci nebo Rusové.\" Byl starý jako můj táta a tak mu povídám: \"Jste moc hodnej, to bych nerad, já mám dneska narozeniny.\"
Přes Karlův most a Anenské náměstí jsme se dostali na Národní třídu úplně ucpanou vozidly s vojskem, všechno spalo, mimo hlídek. Občas se ozval křik a padl výstřel. Později se říkalo, že mnozí Němci přebíhali přes Národní třídu, aby se dostali na Západ. Poděkoval jsem a dlouho potřásal rukou průvodci a za chvíli zazvonil na vrátnici ve Škodovce.
