Přemýšlím, jak můj bohatý životní příběh popsat slovy, která vše vystihnou, ale nějak začít musím.
Původně jsem vystudovala učitelku MŠ a vychovatelku na učilišti. Při studiích, i po nich jsem tancovala v Boskovicích v národopisném souboru, později jsem zpívala v pěveckém smíšeném sboru. To vše mě velmi bavilo a tanec mi dodnes přináší radost a uspokojení.
Můj první muž zemřel již v roce 1996 (to už jsem ale byli rozvedeni), stejně jako moji oba rodiče na vážné choroby, takže jsme měli tři pohřby v jednom roce. Bylo to náročné, ale to se stává. Po roce 1989 jsem také pracovala chvíli v Rakousku a ve Švýcarsku, kde jsem se slušně naučila německy. Nesmírně ráda jezdím autem.
Jsem potřetí vdaná, s druhým mužem jsem se rozvedla po dvaceti letech.
Poslední svatba v roce 2000 byla nejhezčí, neboť jsme měli dvojsvatbu současně s dcerou mého budoucího (nyní současného muže). Přítomny byly všechny naše vlastní či nevlastní děti a dokonce i vnoučata. Svatba byla veselá, nikdo se nenudil, tančilo se a nikdo se nepopral.
Mám dvě dcery, z nichž jedna si nedala v životě ode mně poradit, a tak se stalo, že v roce 2008 přišla o všechno. Myslela, že když porodí syna svému příteli z Kosova, budou žít jako rodina. Opak byl pravdou. Dokonce jsem místo tatínka byla u porodu a jako první jsem měla vnuka na rukou.
Dcera si chtěla dát život do pořádku, a tak se rozhodla, že odjede do Itálie vydělat nějaké peníze. Vnuk se na půl roku ocitnul v kojeneckém ústavu, odkud jsem si ho po dohodě s dcerou vzala k sobě.
Zpočátku se jí dařilo, posílala mi peníze, jezdila za vnukem, ale v dubnu 2008 mi přišla poslední sms, kde bylo napsáno, že mi za týden pošle peníze a heslo na vyzvednutí na poště. Žádná sms už však nepřišla a od té doby o dceři nevím, ani policie ji nenašla. Tohle bolí každou mámu, ale jen málokdo to pochopí. Naučila jse se s tím však žít.
Než bych dala vnuka do péče cizím lidem, přizpůsobila jsem můj byt příchodu 2,5 letému dítěti, udělala psychologické testy a vzala jsem si ho do pěstounské péče. Místo toho, abych si užívala líbánky, vozila jsem kočárek a starala jsem se jako mamibabi 24 hodin denně. A tak je tomu dodnes. V září bude vnukovi již 11 let.
Abych těch starostí neměla málo, jsem od roku 2005 opatrovnicí mé nevlastní dcery po prvním manželovi, která je od malička upoutána na invalidní vozík po poporodní mozkové obrně. Jezdíme za ní s vnukem do ústavu ve Svitavách, kde je o ni velmi dobře postaráno.
Druhá dcera mi vyčítá, že jsem příliš akční, neboť jsem zpívala před lety v DOREMI, můj videoklip vyhrál v Tak neváhej a toč! čtrnáctidenní pobyt ve Francii, v roce 2011 jsem se na internetu stala Nejbabičkou 2011 a výhru jsem si týden užívala v Lázních Poděbrady v luxusním apartmánu, včetně masáží a všech procedur.
Chtěla jsem se přihlásit do projektu Pavla Zedníčka Žiješ jenom 2x, ale další série už se nenatáčela, tak jsem si přání "modelky" nemohla splnit.
Do svých 63 let jsem pracovala a teď, když jsem od února konečně v důchodu, zjišťuji, že nestíhám vůbec nic. Kromě vnuka a opatrovnictví hraji také již čtvrtou sezonu v našem ochotnickém divadle, baví mě fotografování, práce na PC, vydala jsem několik vlastních fotoknih i vnukovi a nevlastní dceři na památku, až tu jednou nebudu.
Sama nevím, kde beru na všechno sílu a energii. Mám jen pár přátel na internetu, kteří mi fandí.
Jistě mám nějakého anděla strážného, protože jsem přežila dvě autohavárie, 3 operace a vyřešila jsem spoustu překážek, které mi život připravil. Proto věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí a moje celoživotní samaritánství beru jako můj životní úděl, nikoliv jako přítěž. Umím se smát a radovat, ráda se fotím a komunikuji s přáteli na Faceboku, Skype a podobných dnešních vymoženostech internetu.
Pro vnuka jsem máma, babička, centrum jeho vesmíru a společně porážíme jeho oslabený imunitní systém, středně těžké astma, ADHD a s tím spojené problémy ve škole, doma i venku.
Rád mě fotí, jeho fota prý mají duši a já věřím, že má moje srdíčko a talent hlavně na tancování i fotografování. Třeba se tím jednou bude živit. Má dobrou paměť, krásnou výslovnost angličtiny, na což jsem pyšná a co mě asi nabíjí.
Přes všechny starosti musím prostě ráno vstát, fungovat a nemám čas si na nic stěžovat. Největší odměnou pro mě je, když jdu s vnukem k lékaři a sestřička řekne: "Maminko, pojďte si dál". To vnukovi září oči a i on je pyšný na svou babičku, která mu obětovala a obětuje zbytek svého života. Snad mi zdraví dovolí, abych z něho vychovala dobrého člověka.
Takže ani s přibývajícími léty nepřestávám být "akční" a přihlásila jsem se do projektu Hledáme zralé modelky.
Vy všichni, kteří jste si našli čas na čtení mých řádek, mi prosím držte palečky, ať všechno, co mi život ještě přinese ustojím, stejně jako já fandím všem ženám, které jsou i ve zralém věku krásné a nebojí se své tělo i duši dát jiným na obdiv.
Vaše Zdeňka a Liam