Miluji nákupy. Jsem moderní babička, tak vše nejdřív vyhledám na internetu, přečtu si všechny dostupné informace, najdu si obchody, porovnám ceny. Různé věci i služby lze koupit přímo z domova, je možné poslat platbu, sledovat stav objednávky, nakonec při troše štěstí vás zastihne zásilková služba doma a přiveze vám předmět vaší touhy až do domu.
A pak jsou ovšem věci, které si přes internet koupit nechci. Zkuste třeba tapetu. To se vám na monitoru objeví vzorník, až oči přecházejí, ovšem jemný nitkovitý proužek, který vás zaujal na obrázku o velikosti 7,5 x 10,5 cm, se pak na skutečné tapetě promění v agresivní lano spletené z několikabarevných provazců… Ale zjistila jsem si na netu, kde je v Praze kamenný obchod s ohromným výběrem nejen tapet, ale i ubrusů a jiných bytových doplňků. A zjistila jsem si i otevírací dobu. Vypravím se tam v sobotu dopoledne, protože jsem nejen moderní, ale také pracující babička, a moje pracovní doba se kryje s jejich otevírací dobou.
Potřebuji 2 metry nenápadné béžové tapety samolepicí asi metr a půl široké na polepení zadní stěny skříně, kterou jsem odsunula (s pomocí jednoho silného chlapa) a rozčísla tak velkou místnost na dvě malé. Zadní stěny sebekrásnějších skříní, to je totiž něco jako opačný konec zažívacího traktu, který začíná překrásnými ústy příjemné slečny. Tedy jedu jen pro lehký svitek papíru, čili stačím na to sama a mohu jet MHD klidně bez silného chlapa. Samozřejmě přijíždím k obchodu nejméně hodinu před koncem otvírací doby, abych měla dost času na výběr něčeho tak důležitého. Vstoupím rozechvěle – sláva, je to samoobsluha, můžu si vše projít a okukovat a osahat a přivonět… a „Promiňte,“ ozvalo se mi za zády, „budete muset bohužel odejít, právě nás vykradli a je tu policie, jsme nuceni zavřít.“
Odcházím a přemítám, co teď. Nedaleko je jakási asijská tržnice, mrknu tam, ale bude to asi k ničemu, ale když už jsem tady… Vejdu do areálu, hledím ohromeně na ty úžasné věci, co se třpytí, vlají, třepetají, visí, blikají, pípají, voní. Oči, nos, uši, vše je v pohotovosti, krční páteř se uvolňuje, protahuje, působí to blahodárně na organizmus, a najednou o něco zavadím břichem, zrak mi sklouzne k pasu a nevěřím vlastním očím. Je to červenobíle pruhovaná plastová páska s nápisem Celní správa – nevstupovat. V asijské tržnici probíhá razie a celníci uzavírají postupně celý areál.
Nicméně postupují pomalu a takhle v růžku sedí takový starý Asiat – našinec by už byl asi v jeho věku v důchodu, a na malinkém stolečku má několik roliček tapet. Bleskem bez rozmýšlení popadnu dvě ty roličky, ty nejbéžovější, zaplatím 90 korun a peláším zpět na MHD. Je to úlovek kapitální, jsem v eufórii, asi jako když můj silný chlap vytáhne po sedmi hodinách mlčení u vody dvoukilového kapra.
V MHD si sednu ráda, je sobota poledne, tak moc lidí nejede, a najednou se jeden z těch tří cestujících zvedne, a že prý kontrola jízdenek. Krve by se ve mně nedořezal, hrklo ve mně, mám sice opencard, jako správný důchodce, ale nějak si nemůžu vzpomenout, do kdy mi platí, takže určitě už jedu načerno. Zkontroluje mě, a je to v suchu, říká: „Děkuji…“ Mrknu do peněženky, kde mám doklad o platnosti a hele, dnešní datum. No to je přece štěstí…
Doma vybalím ty nejlepší tapety na světě, kupodivu jsou obě stejné, a když je s pomocí vysokého silného chlapa přilepím na plánované místo, zbyde mi deseticentimetrový proužek a zadní stěna staré almary náhle mění podobu v pozadí krásné slečny v béžových bikinkách.
Rozhlížím se po bytě i uvnitř té nádherné skříně a lačně hledám, co je potřeba nového koupit. Už se těším na další nákupy!
Z archivu - náš portál obsahuje cca 3000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
